Ještě jeden nový začátek - Quickhawk CZ

Kapitola 31.

Ráno bylo nehorázně mlhavé. Ve vzduchu se vznášela těžká peřina bělavé kaše, že přes okno bytu nebylo vidět ani dolů na parkoviště, natož třeba na roh ulice s malou sámoškou. Blondýn seděl s hrnkem vařícího kafe na židli v kuchyni, kolem sebe obmotaný jeho oblíbený modrý župan, jelikož byla v bytě celkem zima, a díval se na tu mrazivou pochmurnou venkovní atmosféru. Jeho přítel stále klidně spal v teplých peřinách ložnice a na křídlech snů se nechával ještě chvíli kolébat v neznámu, zatím so on teď měl hlavu plnou nezodpovězených otázek a nehezkých myšlenek. Vzpomínal na včerejší noc, na konejšivá Pietrova slova i jeho erotické vzdechy a tvář zkřivenou slastí při orgasmu. Nevěděl, co teď dělat, popravdě už to nevěděl delší dobu. Chtěl být s tím klukem, co mu pomátl hlavu, chtěl si smět přičichnout k těm nadpřirozeně stříbrným vlasům, kdykoli měl možnost, přál si držet jeho teplou dlaň, dotýkat se hebkých rtů a sladké kůže, přál si s ním trávit svůj čas a dát mu vše, co si přeje a zaslouží. Bohužel také věděl, že nedokáže splnit všechna ta krásná přání, alespoň zatím to nedokáže. Jeho nitro se cítilo špatně ze všech těch věcí co dělal, snad jako by se sám nedokázal přenést přes takovou banalitu, jako byl věk. Jenže jemu přeci nevadilo, že je Pietro mladší, ale že on je starý páprda, vlastně se snažil stříbrovláska chránit. Miluju tě. Blondýn stočil svůj zrak na nástěnné hodiny, které právě odpočítávaly minuty do sedmé ranní. Sám sobě vrazil facku, pro jednou se nežinýroval a tak až překvapením skončil na podlaze, jak jej silný tlak vlastní ruky převážil ze židle. Na tváři ho štípal otisk vlastní dlaně, ruka jej bolela z tvrdého nárazu, zadek z dopadu na kuchyňské lino a hrudník ho pálil, jak na sebe vyklopil vařící kávu, ale i tak mu bylo vlastně dobře. Jako by z něj spadnou další kámen. Možná, že by se měl fackovat častěji, alespoň se mu pak pořádně rozsvítí. Sundal politý župan a přehodil ho přes opěradlo židle, spěchajíc do měkké postele za svým přítelem.

Stříbrovláska probudila nepříjemná rána odněkud z vedlejší místnosti. Slyšel, jak někdo tiše nadává i kroky a vrzání dveří ložnice, cítil i pohyb peřiny a teplo něčího těla, které se k němu zezadu přitisklo. Až teď si jeho rozespalá mysl začala uvědomovat včerejší noc a hlavně fakt, že byl stále nahý. Pomalu se tedy přetočil na opačný bok, aby viděl do tváře s modrými studánkami, jež ho tak uchvacovaly. Rozespale se usmál a položil svou ztěžklou hlavu na příjemně hřející hrudník staršího muže, který z neznámého důvodu krásně voněl po černé kávě. „Dobré ráno...lásko." Nižší nejistě vtisknul první z dnešních polibků na bujaré rozcuchané kštice dlouhých pramenů, na což mladší jen spokojeně zavrněl a přehodil svou paži přes bok odhaleného těla. „Dal by sis něco k snídani?" „Ještě ne. Zůstaň tady ještě chvilku se mnou." Mladší zavrtal svou pomalu zarůstající tvář ještě hlouběji do silného obětí a nechal se unášet příjemnou vůní druhého muže. „Ale já budu muset za chvíli do práce." „Nikam tě nepustím." Oba dva se pousmáli, načež Pietro vzhlédnul a políbil Clinta na obě tváře. Nechtěl ho líbat na rty, jelikož sám cítil, jak mu táhne po dlouhé noci z úst a nechtěl si svého velkého blond plyšáka znechutit. „Vážně musíš jít?" „Hmm, bohužel ano a ty bys měl asi taky, ne že bych tě vyháněl. Dlouho se ti neozval Patrik, měl bys ho asi jít zkontrolovat." Stříbrovlásek rázem seděl plně v pozoru a natahoval se pro své prádlo někam do nohou postele, kam mu jej starší ráno složil. „Pane bože, jsem příšerný kamarád! Úplně jsem na něj zapomněl, Kriste pane, jsem otřesný člověk." Blondýn nemohl jinak, než se začít smát při pozorování nervózně poposedávajícího mladšího s hromádkou oblečení v náručí. „Uklidni se, hmm? Zajdu ti nachystat snídani a odprovodím tě na vlak, ty se zatím obleč tak, abys to tričko neměl naopak jako teď a sbal si věci...tedy pokud si je tady nechceš nechat." Ke konci věty raději odvrátil pohled, byl totiž celý nesvůj. Pietro měl teď klíče od jeho bytu a volné dvě poličky ve skříňce v obývacím pokoji, nevěděl ale, jestli on sám je tak spokojený a raději na to nijak zvlášť netlačil, vždyť jemu samému to bylo ještě nedávno nemyslitelně proti srsti. „Fajn, tak šup! Vlak jede za hodinu, tedy pokud pojede jako vždycky tak určitě!" Mladší mávnul rukou ke dveřím, jako by se staršího snad snažil odehnat a pokračoval dál v oblékání. „Já už jdu, jen klid."

„Takže...kdy se zase uvidíme?" Střelec přešlápnul z nohy na druhou a pohladil mladšího teď důkladně zamaskovaného mladíka po spletených vlasech. „Nevím, asi bych měl alespoň dva dny zůstat s ním, postarat se o něj a tak. Můžu ti zavolat?" „Ale jasně, kdy budeš chtít." Krátce zaváhal, nakonec se však natáhnul o něco málo centimetrů výš a obdaroval svého přítele krátkou sladkou pusou. „Bude to znít asi hodně vtipně, ale pořád nemám tvoje telefonní číslo, takže...nenapsal bys mi ho?" Stříbrovlásek se pobaveně zazubil a v napřáhnuté ruce podával blondýnovi svůj mobilní telefon. „Bože, vážně? Promiň, hned to bude." Stačila jen malá chvilka a na obrazovce telefonu už blikal nově vytvořený kontakt. Clint chvíli váhal, jestli se má sám pojmenovat, nebo to nechat na Pietrovi, nakonec však ostýchavě vepsal do kolonky pro jméno „moje zlato" a celý rudý mladšímu přístroj vložil do batohu. „Tak pa, zavoláme si." „Ahoj, miluju tě." S tím se šťastně usmál a zmizel v nástupní hale chodbou na svůj spoj. „Já... ale to nic." Potřásl hlavou, jako by se snažil z mysli dostat nepříjemnou vzpomínku a otočil se také k odchodu, dál tady přece neměl co dělat.

Pietro nemusel čekat a ni moc dlouho, do dvou minut od doby, co vešel na potřebné nástupiště se totiž objevil jeho vlak a od mohl v klidu nastoupit. Tentokrát jen klasickou ekonomickou třídou, se sedadlem do uličky a připravenými novinami na něm si spokojeně zabral měkké polstrování, ani se neobtěžoval sundat si teplou bundu. Zatím mu nebylo nijak velké horko, popřípadě si ji vždycky může sundat později, až se vlak dá do pohybu. Natáhnul se pro noviny a začetl se do jednoho ze sloupků v politické rubrice. Oči mu těkaly po černých tištěných slovech, řádky se míhaly za sebou po dlouhé desítky minut, až jej ze čtení vyrušil hlas robotického hlásiče, jež oznamoval blížící se výstupní stanici, kde měl v plánu vystoupit i on. Složil noviny a položil je na stolek u okna, až teď si všímaje mladé ženy, která ho se zájmem pozorovala. Překvapeně na ni pár desítek sekund koukal, než se jeho zpomalená mysl vzpamatovala a rychle uhnul pohledem stranou. „Ehm...pardon. Omlouvám se, že jsem na vás tak koukala, všimla jsem si vás na New Yorském hlavním nádraží a prostě...omlouvám se, je to hloupé." Dívka měla nyní náznak růže ve tváři a mnula své prsty v klíně. „To je v pořádku, nemáte se za co omlouvat." „Já jsem Sharon. Sharon Carter." Dívka se mile usmála a natáhla svou paži vstříc mladému stříbrovláskovi. V tu samou chvíli zastavil vlak s hlasitým kvílením na nádraží. „A já už musím jít, pardon." Stříbrovlásek se nervózně pousmál a vyběhnul z vagonu, aniž by dívka mohla ještě cokoli dalšího říct. Přišlo mu to nezdvořilé a vlastně mu až teď došlo, že ani nepochytil, co mu ta dívka vlastně chtěla sdělit, neměl však moc času nad tím přemýšlet, teď musel hlavně dojít domů a zjistit, jak je na tom Shelly.
Ola amigos! Jak se máte? Já mám teplotu a ležím v posteli. Doufám, že se vám kapitola líbila a hezky mi ji zkomentujete!
Vaše Tiranis!