Ještě jeden nový začátek - Quickhawk CZ

Kapitola 20.

Pietro ležel v pohodlné posteli, dlouhé vlasy si spletl do copu, aby mu v noci nelétaly všude po polštáři a také aby ráno nemusel užívat své prsty namísto hřebenu, který Clint stále nevlastnil a zřejmě ani nebude. Blondýn trval na tom, že jeho návštěva bude spát na posteli a on sám že si lehne na zem, tak nějak ale dopředu věděl, že se dneska stejně v posteli vyspí. Pozoroval okno v pokoji a počítal, kolik ze svého nestrategického místa najde na obloze hvězd. Zářící koule plynu bylo těžké spatřit i když jste seděli přímo venku, natož pak při špatném úhlu a vzdálenosti ze země bytu. I tak ale zahlédnul alespoň jednu slabě zářící hvězdičku, která by mimo město dozajista svítila jasným bílým světlem. Pietro si hrál s cípem peřiny, přemýšlel nad vším, co se dneska stalo a uvažoval, zda na svého přítele promluvit. Chtěl po něm čas a trochu prostoru, aby si zvyknul, znamenalo to, že ho měl nechat spát na tvrdé zemi, když se do postele dokázali vměstnat oba? Měl by ho pozvat nahoru? Měl dilema, nechtěl ab to vypadalo, že jeho přání nerespektuje, ale chtěl mu pomoct dostat se z té podlahy pryč. „Spíš?" Slabým šeptavým hláskem pronesl to slovo tak, že ho blonďák málem ani neslyšel, kdyby nebylo v pokoji úplné ticho. „Ne. Nemůžu usnout." Stříbrovlásek se překulil ke kraji postele a kouknul se přes okraj dolů na staršího muže ozářeného letmým světlem neonů velkoměsta. V černé tmě pokoje tak vyplývaly jen základní rysy těla, tváře, teplé peřiny. „Nad čím přemýšlíš?" Byla to hloupá otázka, ale když ani jeden nedokázal usnout, třeba by je povídání mohlo unavit. „Nad dneškem. Ty?" „Taky." Mladší se jemně usmál, což mohl střelec jen odtušit v té tmě podle pohybu tváře. „Chyběl jsi mi." „C-co?" „Odpověď na tvoji otázku, pamatuješ? Ptal ses mě, jestli jsi mi chyběl, jestli jsem si na tebe vzpomněl. Říkám, že jo, chyběl jsi mi." Blonďák si sednu a opřel se postel zády tak, že odkládal hlavu na matraci. Mladší, který se opíral lokty o matraci tak teď koukal staršímu přímo do očí, jen vzhůru nohama. „Vážně?" „Smrtelně." Usmál se, což z takové blízky teď už oba mohli vidět. „Nechceš nahoru? Nenutím tě, jen ta zem není zrovna pohodlná." „Hmm." Pietro to mohl brát jako souhlas, jelikož o malou chvíli později už se matrace zhoupla pod vahou druhého těla. Oba leželi jen kousek od sebe pod jednou peřinou a hned cítili větší klid. To zvláštní pnutí ve vzduchu už nebylo tak intenzivní a Clint konečně pocítil, že teď se mu bude spát o mnoho lépe, stejně tak Pietro. Vyšší stříbrovlásek se odvážil posunout se blíž a stočil se blonďákovi k hrudi zavíraje spokojeně oči. „Dobrou." „Brou."

-

Ráno se stříbrovlasý muž probudil dřív než jeho blond společník. Zjistil, že za noc se stihnul do objetí staršího muže dokonale vměstnat a teď ho silná paže drží pevně u sebe jako plyšáka na spaní. Usmál se nad představou, že tak museli spát skoro celou noc. Opatrně, tak aby svého přítele nevzbudil, se dostal z příjemného objetí, popadnul seskládané oblečení a vykradl se do chodby, kde se v rychlosti převléknul do svých věcí. Nehodlal Blondýna budit, když poklidně spal, ale jeho rutina byla v navykacím režimu a on ji nechtěl porušit, dokud se nestala metodickou. Obul si tenisky, natáhnul na sebe černou bundu a s vypůjčenými klíčky od bytu za sebou potichu zavřel dveře.

Venku byla příšerná zima, spadlý sníh v noci zasněžil ulice, které v tak brzké hodině ještě nebyly vyšlapané a běžecké boty tak byla prakticky okamžitě promočené. Když člověk dýchal, šla mu od úst bělavá pára horkého vzduchu stoupající v obláčcích do výšky. Nosy okamžitě červenaly a tváře růžověly pod tlakem chladného zimního větru. Aby mu nebyla zima, musel se začít okamžitě hýbat, uvědomoval si však, že je ve městě, kde jej může kdokoli vidět, a tudíž by měl běhat průměrnou rychlostí. Nemohl si dovolit, aby se o něm někde poté psalo a on musel zůstat zavřený ve svém úkrytu zase pár měsíců, možná let, než fáma opadne.

Jeho kroky zamířily do parku, tak se i v tak časných hodinách nacházeli běžci, takže se dokonale ztratí v davu a alespoň si uhlídá průměrnou rychlost běhu. Stejně nejraději pobíhal po lesích, měl tak spoustu volného prostoru, žádné diváky a přírodní překážky, kterými se dalo kličkovat. Park byl ale také dobrá možnost, navíc kolem pomníků a řeky se v zimě běželo moc hezky, člověk měl skutečně zajímavý výhled na zamrzající břehy a sněhové kopečky na jindy čistých monumentech. Běhal po chodnících různými cestami a snažil se jich vyzkoušet co nejvíc. Potkával jiné nadšence do zimního joggingu včetně denního návštěvníka Steva Rogerse, velkého Kapitána Ameriky, který sem chodil každé ráno trénovat. Stále si to pamatoval a i přesto se vůbec nebál. Několikrát se minuli, dokonce na něj kývnul, když běželi proti sobě a ani jednou se za ním neotočil. Stříbrovlasý věděl moc dobře, že se změnil nejen vevnitř, ale i navenek. Dlouhé stříbrné vlasy spletené do dvou cůpků a oholená tvář dělala i jindy chlapecké postavy zdáním ženu, navíc ve volných teplácích a velké větru odolné bundě se ztratila i mužská postava. Musel se skoro až smát, když se k němu na malou chvíli připojil jiný běžec a pokusil se navázat konverzaci, jenže brzy přestal vytrvalému modroočkovi stačit. Když pak doběhnul uřícený z ranního tréningu zpět před vysoký věžák, v devátém patře se už svítilo. Clint tedy musel být vzhůru a pravděpodobně chystal čaj a snídani. Nečekal na přicházející chlad a urychleně se správným klíčem na první pokus dostal dovnitř do teplé chodby, kterou pak schody vyběhnul všech devět pater najednou. Ještě se pořádně protáhnul na závěr, aby ho pak nebolely nohy a vpadnul do bytu, odkládaje vypůjčený svazek zpět do poličku. „Pietro?" Hlas blondýna šel slyšet z kuchyně, načež se jeho postava objevila v chodbičce a zrovna svlečeného a sezutého běžce silně objala, až to modrookého překvapilo. „Dobré ráno." „Dobré, tomu říkáš dobré? Vzbudil jsem se a tys byl pryč, ani boty jsi tu neměl, zůstal tu jen tvůj batoh. Měl...jsem strach, že jsi odešel, jak jsi včera plánoval." Až teď si stříbrovlasý muž všimnul ublíženého pohledu v modrých očích a ztrápené tváře. Naklonil se k blondýnově tváři a krátce jej políbil promrzlými rty na líce. Byl jsem jen trénovat, nemusíš mít strach. Neměl by ses mračit po ránu, zůstanou ti vrásky." Žertovně ho dloubnul do žeber a prošel kolem něj do kuchyně, kde už na lince stály dva hrnky čaje a rozkrájený kus citronového koláče.

„Jak sis zaběhal?" „Vlastně dobře, díky. Potkal jsemKapitána a jeden chlápek v modré teplákovce se mě pokusil pozvat narande." S plnou pusou citronové bábovky vesele pohodil hlavou, načežukázal výmluvně na své zapletené vlasy. „Steva?! P-poznal tě?" „Ne. Dokonce mimával a ani ho nenapadlo, že bych to mohl být já." Blondýn se pořádně napilz hrnečku, načež odložil nedojedený talíř se snídaní. Málem se tou buchtouudusil, když se to dozvěděl. Nevěděl, co ho mělo zaskočit víc, jestli Rogers neboto, že jeho přítele někdo obtěžoval. Oboje byla velká novina a není se čemudivit, že mu kus těsta v krku uvíznul. Měl štěstí, že se tak nestalodefinitivně a trocha čaje to všechno spláchla. „K té druhé věci nicnenamítneš?" „Možná bych i namít, kdybych mohl mluvit." Sípavou řečí ze sebevysypal pár slov, načež musel znovu šáhnout po čaji, jelikož jej zaskočenésousto dráždilo v krku. Pietro se jeho počínání jen krátce zasmál, načežho pomocně praštil do zad. „Lepší?" „Trochu. Kdo byl ten osel?" „Nevím. NějakýVietnamec pravděpodobně. Měl žlutou kůži a šikmé oči, přišel mi na východnítyp." „Hmm." Nebylo mu zrovna příjemné, že se o Pietra někdo jiný zajímal, ač třebav domnění, že se jedná o ženu. Přistihnul sám sebe, že žárlí a nelíbilo semu to. „Nemusíš se tak mračit." Stříbrné vlasy se rozletěly do stran, jakmladší zatřepal hlavou, aby rozpuštěné copy zcela zlikvidoval. Od celé noci aranního tréningu je měl mokré a vlnité, vypadal trochu jako šedý kokršpaněl.„Já se nemračím, plánuju vraždu." S úsměvem na svého společníka mrknul anacpal si do pusy buchtu, kterou už nehodlal dojídat. Pietro byl příjemněpotěšen faktem, že jeho příteli není jedno, zda se o něj zajímají další. O tovíc ho těšilo, když se kvůli tomu morousil, přišlo mu to roztomilé. O tom, žeonen muž v modrém jej plácnul při běhu po zadku se mu už ale radějinezmiňoval. „Musíš dneska do práce?" „Slíbil jsem Tonymu, že se za ním zastavímve věži. Je teď na nemocenské, tak bych mu měl asi vyhovět." Nebyl sicenadšený, že se zase dlouho neuvidí, ale nemohl ho v bytě držet jako vězně.Dost, že on sám se musel pořád někde schovávat a zavírat, aby se nedostaloveřejnosti podezření. „Pojedeš domů?" „Asi jo. Stejně jsme neplánovali, že tadypřespím." Pokrčil rameny a odložil dezertní vidličku na prázdný talíř.
Hojky! Jsem tady po Silvestru, pořád naživu a plná elánu. Doufám že se kapitola líbila a zkomentujete mi ji!
Vaše Tiranis!
PS: Pamatujete si ještě, co jsem slibovala, že se stane od nového roku? Schválně kolik z vás si to pamatuje 😁