Ještě jeden nový začátek - Quickhawk CZ

Kapitola 8.

Sledoval, jak se za okny mění chladem prostoupené kapky deště v malé kroupy. Dopadaly na chodník, do vlasů pospíchajících cestujících, na skla jedoucích aut, odrážely se od okenic vysokých panelových domů a tvořily hromádky na parapetech. Podzim pomalu ztrácel svou moc a nastávala zima. První mrazíky udeřily nečekaně bez varování, jako když spadne první sníh a děti pak radostně vybíhají ven a staví sněhuláky. Dozajista jich zítra pár před domem najde, i když je budou ty malé chuděry plácat z tvrdých krup, a ne z opravdového sněhu. Byl to skoro měsíc, začal zase pracovat pro SHIELD, dal se do kupy a začal chodit na sezení anonymních alkoholiků. Potřeboval si sesbírat život z těch malých sklíček rozbitého zrcadla a slepit jej zpět. Věděl, že je to tak správně, jen se bál, že lepidlo nevydrží, že je to vše zbytečné a dříve či později bude opět klečet mezi střepy. Už nechtěl ten pocit úplné beznaděje zažívat znovu, raději by se plácal dál v tomhle výsměchu na život než jej ztratit úplně. Ale... on je na živu, viděl ho. Možná právě ten fakt ho donutil zamést si na vlastním prahu.

Topení už začínalo příjemně hřát a městský byt konečně strnadil zimu pryč ze svých prostor. Usmál se, podíval na rozestlanou postel. Za ten měsíc toho stihnul hodně, i jeho byt už nevypadal jako skládka, dokonce to v něm hezky vonělo. Natasha mu donesla dárek k narozeninám, sadu vonných svíček a zapalovač. Byl to příšerný dárek od někoho, s kým si byl tolik blízký, ale byl za něj rád. Také z něj cítil menší provokaci... zrzka už asi nechtěla dále trápit svůj noc zatuchlými výpary.

Sednul si do pohodlného křesla, nohy natáhnul na konferenční stolek a pustil zprávy. Pravidelně na ně koukal, asi už ze zvyku. Na obrazovce se míhaly záběry hrdinského zásahu, kdy muž v modré uniformě vyváděl zloděje národní banky spoutané a pomlácené ven hlavním vchodem. Kousek ve vzduchu se vznášela postava v rudém kabátu. Musel uznat, že si je agenta s americkým symbolem vycvičili dobře, nový tým Avengers nebyl vůbec špatný. O tom, jak dobří jsou se rozhodne až časem. Zatím nemuseli čelit žádným velkým překážkám. Poslední záběr ukazoval přijíždějící policejní auta, pak už šlo vidět zase jen moderátorku v načesaném příčesku a v těch nemožně růžových šatech, jakých vlastnila televizní společnost celou řadu.

Už měl chuť jít si zase lehnout, měl na to přeci jen právo, byla sobota, když zazvonil zvonek v předsíni a bytem se rozezněla bzučivá otravná melodie. S tichými nadávkami se zvednul z gauče a doploužil se ke sluchátku, které nepřestávalo hulákat. Jestli to budou zase nějaké ztřeštěné děti, tak poznají skutečný strach, to si sliboval. „Halo?" „Musíme si promluvit." Překvapen dobře známým hlasem vpustil osobu do domu a vydal se do kuchyně postavit vodu na čaj popřípadě kávu. Přeci jen měl čas celých devět pater, než se sem jeho nezvaná návštěva doplahočí, ale zrovna ta na vysoké poschodí musí být zvyklá.

Čekal celých deset minut, voda už stihla zavařit a hrnky na lince už byly přichystané...a on stále nikde. S pochybami a zvědavostí se rozhodnul otevřít dveře bytu a vykouknout na chodbu. „Hej, tak jdeš?" „Dej mi chvilku." Asi tak o dvě patra pod ním zaslechnul sípavý hlas  a těžké dunivé kroky pomalu se plahočící postavy. „Od kdy tě zmůže devět pater?" „Od kdy bydlíš tak vysoko?" Blondýn pohodil rameny, což nemohla jeho návštěva vidět, ale s tím si hlavu nelámal. Perfektně se bavil výhledem na uřícenou osobu škrábající se do schodů, jako by se jednalo o Mount Everest. „Vždycky jsem měl rád výšky." „Jo...to jsem...to jsem si všimnul...taky." Konečně překonal posledních pár desítek schodů a vyčerpaně se rozplácnul na konci, opíraje si záda o stěnu chodby a natahuje nohy po délce schodu. „Nebylo by to příjemnější u hrnku čaje?" „A kafe by nebylo?" Pár hlubokých hnědých očí se na něj prosebně podíval, ovšem jejich typický lesk aristokracie jim nechyběl. „Tak vstávej ty bábovko." Natáhnul ruku a pomohl nižšímu muži dostat se do kuchyně, kde se opakoval podobný scénář, jen se teď pro změnu tělo zřítilo na židli, která skřípavě zaprotestovala. „Pokus se mi to tady nezdemolovat." Hraně vážně pozvednul ukazováček, aniž by se přestal věnovat odměřování dávky mleté sypké hmoty. „Jo, jasně. Ne že by tady bylo něco, co má jen minimální cenu." „Má to emoční hodnotu, to bys nechápal." Postavil před svou návštěvu hrnek vařící kávy a sám se posadil naproti přes stůl s čajem v ruce. Bylo až překvapující, kolik návštěv poslední dobou míval. Konečně se za ním zastavila i Laura s dětmi a užili se hezký i když lehce zvláštně napjatý den. Nat u něj teď byla každou chvílí, i na schody si přestala stěžovat, před měsícem tady potkal nevýslovně překvapivou návštěvu a dnes jej zase ohromil nečekaný návštěvník. „Tak o co jde?"

Mluvili, více méně ale jen o samých hloupostech. Na to, jak naléhavě tam skrz sluchátko zvonku zněl se teď podstatnému tématu vyhýbal. Nebyl vyloženě otrávený, ale přeci jen mrhal časem, který mohl trávit spánkem právě s ním a sám sebe se musel ptát, jestli mu to za to stojí. „No a tak jsem mu řekl že to, že má konečně vlastní tělo ještě neznamená, že není povinen plnit svoje povinnosti. A představ si, co mi řekl?! Že prý má nové zaměstnání, co ho uspokojuje a s dovolením se nechá propustit! No chápeš to? To je ale nevděčný kus šrotu." „Tony? Nebylo už těch řečí dost? Nebo se vážně chceš vybavovat o tom, proč už u tebe JARVIS nepracuje jako otrok, když má vlastní tělo a holku a taky práci v SHIELDU?" Brunet obrátil na svého kolegu dlouhý pohled čišící něčím, co u něj blondýn ještě nikdy neviděl – nejistotou. Miliardář se bál, měl strach z toho, že špatným krokem vše pokazí, že si zničí to málo, co takovou dobu budoval. „Ne to ne, jen...se to těžko říká."

S novým hrnkem kávy v rukou a špetkou nového odhodlání nakonec dostal dostatek sil k mluvení. Přestože to pro něj bylo nepříjemné, osobní a bolestné, svěřil se příteli a doufal, že jej pochopí. Sám si prošel ztrátou blízké osoby, oni všichni, ale jej to zasáhlo hodně. Nechápal sice, proč blondýn skončil se vším čemu se po léta pilně oddával, proč si dával za vinu smrt svého kolegy tak nevymluvitelným způsobem, ale chápal, jaké to muselo pro něj být. Teď byl v podobné situaci, alespoň si to myslel. Viděl, jak se lukostřelec dokázal postavit na nohy i po ztrátě zřejmě velmi blízké osoby a on sám s tím potřeboval pomoci, potřeboval se připravit na to až to přijde. „Peper...ona je nemocná. Není jí zrovna nejlíp, v poslední době se to zhoršilo. Bydlí teď ve Stark Tower, chci ji mít na očích, víš? Vědět, jak na tom je." Musel se odmlčet, v krku se mu začal shlukovat neprostupný knedlík, jež se snažil polknout a zůstat při síle. Nechtěl svou nelepší kamarádku dlouholetou pracovnici a bývalou lásku ztratit. „Byli za ní doktoři, prohlédli ji, udělali nějaké odběry. Má BAE. Musela ji chytit tehdy, když ji unesl ten hořlavý blázen a napíchal do ní ty injekce." Blondýn pozoroval, jak se s prodlužujícím se časem začíná třást hlas vždy tak sebevědomého bruneta. Chápal, čím si asi musí procházet, vidět někoho tak důležitého pro celý jeho život umírat mu před očima. „BAE? To je nějaká nová nemoc? Infekce?" „Ne. Jde o málo známou formu encefalitidy. Prý nejde, nejde...nejde vyléčit. Peper...ona umře." Cítil, jak mu klouby dlaní bělají při silném stisku hrnku. Bál se, že jej svou silou rozbije. V hrudi se mu svíralo srdce a nehorázně to bolelo, málem zapomínal dýchat a skoro nespal, jen myslel na nadcházející chvíle a na to, jak se jeho přítelkyni přihorší.

Clint už neseděl na své židli, nýbrž klečel vedle té brunetovy a snažil se mu dodat podporu ve formě silných obětí a utěšujících pohybů dlaní po napjatých zádech. Nemohl mu říct, že to bude dobré, protože nebude. Nechtěl mu lhát o tom, jak to přejde, protože ta bolest ze ztráty prostě nevymizí. Mohl mu jen dodávat sílu a odvahu tomu všemu čelit po tak dlouhou dobu, než se stane bolest návykem a přestanete ji vnímat, zvyknete si na ni a začleníte ji do svého života. A blondýn věděl, že tak silná osoba jako byl Anthony Stark to dokáže. Už to v minulosti zvládnul nejednou, přejde to i teď.

„Díky." Třas rukou pominul a dech se vrátil do normálu. Brunet byl schopen zase normálně fungovat a teď navíc věděl, že se má s kým o svůj problém podělit, že mu má kdo pomoct. „Chci vědět, tedy...přišel jsem se tě zeptat. Jak...jsi se dokázal přenést přes Pietrovu smrt? Taky tě to dostalo, že? Všichni jsme viděli, co se z tebe stalo a pak...ses prostě zase dal do kupy, dokonce i tvůj byt už nesmrdí jako skládka. Máš něco, čím bys mi pomohl? Protože...já už se znovu v chlastu topit nechci. Po smrti rodičů jsem do toho spadnul po hlavě a tenkrát mě zachránila právě Pep. Neodpustil bych si, kdybych její oběť tak zahodil." Ve vzduchu šla ta slova skoro až cítit. Nikdy by si nepomyslel, že dokáže být technik sedící na jeho židli až tak empatický a citlivý. Vždy ho měl za kus necitelného dřeva s hloupými žerty. „Nevím, jestli to pomůže, ale měl by sis najít někoho, kdo tě bude držet při smyslech. Já sám jsem na živu asi jen díky Natashe, která mi pomáhala i když jsem byl po dobu skoro půl roku totálně na šrot. Chce to nějakého spásného anděla, co ti nahradí toho minulého. Zní to příšerně a vím, že mě s tím pošleš do háje, ale musíš si za Peper najít náhradu. Někoho, kdo tě podrží, pomůže ti a nenechá tě v těch sračkách samotnýho."
Zdravím všechny nadšence! Omlouvám se, že tohle Peper i Tonymu dělám, nechci, aby byli nešťastní. Ale jak už to v příbězích bývá, nějaké kompromisy se dít musí, aby jiné věci mohly růst a vyvíjet se. Zní to míč nesmyslně? Doufám, že mi zase něco napíšete a dáte hvězdičku!
Vaše Tiranis!