Ještě jeden nový začátek - Quickhawk CZ

Kapitola 3.

Z velkých černých mraků se pomalu snášely kapky deště, prolétaly vzduchem a s jemným pleskáním dopadaly na dlážděný chodník. Počasí bylo pod psa, vlhká mlha bránila volnému vidění a dotěrný větřík posílal kapky vody přímo do tváří posmutnělých lidí. Skupina v černém oblečených pozůstalých stála pod malou stříškou New Yorského krematoria, dívala se nepřítomně do země, povídala si se zbylými, utěšovala citlivější jedince nebo se snažila sama udržet slzy. Wanda stála nejblíže těžkým dveřím, opírala se o kovové zárubně a kapesníkem si stírala stále dokola neposlušné slzy, jen aby se jí nestihla rozpustit řasenka. Chtěla být silná, myslela si, že nejhorší týdny již přešly, že dokáže žít dál, ale informace o pohřbu ji do toho víru emocí vtáhla znovu. Nedokázala ovládat vzlyky, stěží se držela zpříma na nohou.

Kousek stranou stál blondýn, černý oblek se mu pnul v ramenou, jak mu až příliš přiléhal na tělo, tvář klopil k zemi a nepřítomně hypnotizoval chodníkovou dlaždici z půli porostlou mechem. Vedle něj stál muž menšího vzrůstu, v ruce mobil, a i přes napjatou nepříjemnou atmosféru vyřizoval pracovní záležitosti. Občas vzhlédnul od zářivé obrazovky, volnou rukou si prohrábnul dříve dokonale sčesané, teď již zvlhlé, hnědé vlasy nebo prohodil nějakou stupidní větu pro odlehčení. Hlas měl nakřáplý, jako by dlouhou dobu nepromluvil ani slovo, přestože již od rána měl plno vyřizování. Nikdo nemohl mít za zlé miliardáři, že na povrch neukáže emoce schované pod slupkou.

Stranou, asi tak deset metrů od vstupní kované brány hřbitova postávali dva muži a horlivě se na něčem domlouvali. Jeden v dlouhém šedém plášti s rukavicemi na ztvrdlých prací otupělých dlaních, s šedými vlasy rozcuchanými do stran a zelenou košilí rozepnutou na dva vrchní knoflíčky. Na čele se mu leskly krůpěje potu, v podpaží se prodíraly na povrch nekvalitního svršku velká tmavá kola. Druhý, od hlavy až k patě čokoládově snědý v obleku s dlouhou kravatou a bílou nabíranou košilí, přes levé oko maje pásku.

Nick Fury nakonec dal na Clintova procítěná slova a rozhodnul se i přes jisté právní komplikace uspořádat padlému hrdinovi pohřeb, jaký si zaslouží. Vše v největším utajení, pozvaní jen blízká rodina a kolegové.

Šest mužů ve dvou řadách, každý z nich rameno obtěžkané pořádným kusem bukového leštěného masivu. Za nimi se pomalými kroky táhnul smuteční průvod, v tichosti a pokoře, myslí někde ve vzpomínkách. Natasha podepírala Wandu pod jedním z ramen, pomáhala jí jít rovně a bezpečně dlouhou cestou mezi tisíci šedými náhrobky. Všechny stejné, neosobní kamenné desky s vyrytými jmény, nic neříkající pozůstatky lidských existencí, k nimž se brzy přidá jedna další, jejíž život si budou v paměti uchovávat přátelé zase jen tak dlouho, dokud budou mezi živými. Pod nánosem hlíny v dřevěné truhle už nikoho nezajímá, zda tvé kosti prolézají červi a jak páchne tlející maso.

„A tak se loučíme s dobrým mužem, mladým hrdinou, zachráncem, jež bude na věky spočívat v našich vzpomínkách. A jeho duch nás neopustí, zůstane nám po boku, dokud my budeme pamatovat a připomínat si statečnost a ryzí čistotu jeho skutků."

Jak se rakev pomalu ztrácela v hloubce prokopané země, jak za ní mizely desítky květin, památeční věnec, rudé kytice růží, spouštěly se jako po těch pevných lanech i slzy po tvářích. Dlouhé promlky ticha, vzdání úcty nebožtíkovi jež měl celý život před sebou pak pomalý odchod. Těžká železná vrata zavrzala, třískla o sebe, až to pořádně zařinčelo. Hřbitovní stěny se hrozivě tyčily do výšky, černý plot už od pohledu odpuzoval lidičky co nejdál, déšť je poháněl do teplých skrýší domova.

„Neměl bys tady zůstávat déle, promokneš." Přes ramena mu dopadl těžký vlněný kabátec, spouštěl se po zádech ke kříži a chránil zase o něco víc před mrazem a deštěm. Přes tlustá sklíčka černých brýlí se na něj soucitně díval, jako by snad mohl cítit tu vinu, jež si prožíval. „Díky Bruci, ale asi tady ještě chvíli postojím. Řekni prosím Natashe, že do hodiny budu zpátky."  Jemně se usmál, nuceně pozvednul koutky úst a odhalil řádku bílých zubů. Každý projev falešného štěstí a radosti ho bolel víc, než kulky zasazené v mrtvém mladíkově těle. „Dobře, ale dej prosím tě na mě, nebuď tady dlouho. Truchlit nad prázdnou rakví je jako lepit stránky z popela." „Jasně Bruci, já to chápu. Můžeš mi dát chvíli o samotě?" Znělo to moc naléhavě, utrhnul se neprávem na ochotného přítele? Bude se mu muset později omluvit. „Jasně, promiň." S tím se kudrnatý vědec odebral dlouhou chodbou ze zastřižených stromků pryč.

„Jako lepit stránky z popela říkal?" Ústa se ztvarovala do bolestného úšklebku, horké slzy znovu začaly máčet promrzlé tváře. U srdce ho píchalo z toho nepříjemného pocitu zodpovědnosti. Ať si Natasha říkala kolikrát chtěla, že za to nemůže, on věděl svoje. Nebude mít klid, nemůže. Kdyby byl naživu, odpustil by mu to? Zavtipkoval by stejně jako pokaždé, utrousil by nějakou kousavou poznámku na jeho přecitlivělost? „Odpusť mi to prosím. Odpusť...nebyl jsem dost silný."

Ahoj, ještě jsem neumřela! jak si užíváte prodloužené prázdniny? Já tedy moc ne, pořád jsem zahrabaná v učení, ale snažím se. pokud to máte podobně jako já, třeba vám teď zvednu trochu náladu. Budu ráda, pokud se mi dostane nějaké zpětné odezvy, děkuju všem kdo pilně komentují kapitolky a lajkují příběh. Pokud by to někoho zajímalo, narozeniny jsem si nakonec užila, i když se mi podařilo podvrtnou si svůj velice nešikovný kotník. Teď už jsem ale v pořádku a zase plná energie...snad. Pokusím se vám napsat další kapitolu brzy a vy byste mohli a oplátku kouknout na moje výzvy, co říkáte? nejsou zrovna doceněné a mě je z toho smutno. Určitě si najdete i takovou, co se vám tam zalíbí! Prosím prosím, zkuste alespoň juknout. Třeba taková Dýně se mi za mě moc povedla.

PS: Napište mi, jak trávíte váš volný čas vy.

Vaše Tiranis!