Ještě jeden nový začátek - Quickhawk CZ

Kapitola 15.

Když se ráno dostávaly paprsky slunce skrz okna do ložnice, bylo v malém bytě stále ještě ticho. Jeho nocležníci společně na úzké posteli v těsném objetí pravidelně oddechovali ponořeni do svých snů. První začaly paprsky probouzet jako vždy vnímavějšího lukostřelce. Ten s tichým zabručením přitáhnul svůj lidský polštář těsně sobě na tělo a ponořil nos do záplavy stříbrných vlasů. Zhluboka se nadechnul, načež jej do hlavy udeřil včerejší večer a on okamžitě vytřeštil modré oči, až jej ze světla kolem zapálily zorničky. Ležel vedle něj, objímal jej kolem pasu a dýchal vůni jeho vlasů. On jej...včera líbal. A líbilo se mu to. Z uvědomění, jak daleko včerejší večer nechal zajít, jej polil pot. Cítil se, jako by zneužíval dítě. Pietro byl sice dospělý, dávno plnoletý a rozumný muž, jež si o sobě a svých činech rozhoduje sám, přesto byl o třetinu života mladší, než jeho přítel, a to jej tak děsilo. Byl na něj příliš starý, omlácený životem a nejdůležitější ze všeho...sakra vždyť byli oba chlapi! Druhé tělo se zavrtělo a modré oči spatřily zase světlo světa. Několikrát zamrkal zjišťuje, že není u sebe doma. Vyhledal nervózní pohled blondýna, než se usmál a zvednul na loktech. „Dobré ráno." „Dobré. Jak se spalo?" „Moc dobře. Jen mě z jedné pozice celou noc bolí levé rameno." Široce se usmál, než se vyškrábal do sedu a počkal, než se posadí i jeho hostitel. „Ehm, k tomu včerejšku..." Blonďák se poškrábal za krkem, hledaje nějaká slova, ale nic ho nenapadalo. Věděl, že by to neměl dělat, že mu jen bude zatěžovat život a budou z toho jen další potíže, nahlas to ale říct nedokázal. „...probereme to u snídaně?" Oddaloval ten čas, ale chtěl si ještě chvíli připadat nezodpovědně a zmámeně, než se vrátí zpět na pevnou zem. „Hmm, fajn! Tak vstáváme." Jindy mlčenlivý stříbrovlásek teď sršel optimismem i brzy po ránu. Sám se tomu divil, ale tuši, kvůli čemu je tak energický. Nemohl uvěřit tomu, že to udělal, že ho líbal a dotýkal se ho, že se mu to líbilo. Byli stejného pohlaví a byli od sebe věkově daleko, až mu z toho skákala po pažích husina, ale byl spokojený, nevadilo mu to. Vlastně se sám trochu divil, ale cítil se příjemně, že mohl být zrovna s ním. Pocit viny z rozpadlého manželství teď zahalila mlha sobeckého uspokojení, když si uvědomil, že jako ženatý by ke včerejšku nikdy nesvolil.

„Tak...začneš, nebo mám začít já?" Stříbrné vlasy padaly mladšímu přes ramena dolů, jelikož neměl žádný hřeben, jímž by je upravil a krátkovlasý blonďák tyto věci nevlastnil, jelikož je nepotřeboval. „No...já...si to užil...včera. Ale...přijde mi to takové špatné, chápeš? Jsi mladší než já, oba jsme chlapi a jsme přátelé, je to takové..." „Divné. Já to tak cítím taky, ale ku podivu...mi to nevadí. Nemyslím si, že by to bylo špatně. Je to zvláštní, i tak se mi to líbí." Modré oči měl sklopené na své ruce, udělal strašnou kravinu a věděl to. Právě pokazil celé jejich přátelství a už se nikdy neuvidí, protože na tak bláznivou možnost by starší nepřistoupil. Sám řekl, že je to špatně, dva muži spolu, že se to divné. Bolelo ho tak myslet, ale potřeboval se alespoň trochu připravit, že bude odmítnut. „Pietro...myslel jsi na budoucnost? Co by to změnilo?" Silné dlaně se dotkly jemné kůže na hřbetu velké ruky. Oba byli nejistí, oba je sžíraly stejné pochybnosti, ani jeden nevěděl, co by to způsobilo. „Trochu. Nechci na to myslet." Čekal na zasazující ránu, obrnil svůj hlas i své srdce, když se vysmeknul ze sevření a nasadil tvrdý ledový výraz, jež vlastnil po dlouhé měsíce. „Já taky ne. Nechci...myslet na následky." Dvoje modré duhovky se střetly v dlouhém nejistém pohledu, než se vyšší postava na měkkém gauči posunula a sedla si do bezprostřední blízkosti blonďatého muže. „Jak to teď mezi námi...bude?" „Musíme tomu dávat jméno?" Oba věděli odpověď. Nechtěli si kazit to něco, co se možná vyvíjelo z naprosté náhody, co bylo křehčí než skleněná vánoční ozdoba a tajnější, než subjekty oblasti 51. Pietro opřel svou hlavu o rameno svého přítele a na malou chvíli si dovolil zavřít oči, úlevně u toho upouštěl zadržovaný vzduch z plic přes prořízlé usmívající se rty. „Chceš se dneska na něco podívat?" „A bude to další akční film?" „Už ti lezou krkem, co? Tak klidně něco jiného." Blondýn se usmál a prohrábnul prsty husté platinové vlasy padající mladšímu do tváře. „Ani ne, ale mám chuť na komedii." „Tak komedii. Ale jedině s hrnečkem čaje a sušenkami." „Ujednáno."