Ještě jeden nový začátek - Quickhawk CZ

Kapitola 19.

Středeční den byl přínosem i těžkostí nejen pro dva obyvatele malého panelového bytu, nýbrž i pro dva hrdiny v jen pár stovek metrů vzdálené vysoké věži. Tony byl už tři dny v posteli, jak dostal nakázáno vysokým blondýnem, měl jím zařízené týdenní volno a rozhodl se jednou v životě poslechnout a vyplnit ty jeho uštěpačné bláboly. Neměl rád, když mu někdo rozkazoval, o to víc, když to byl zrovna onen voják, s nímž vedl menší rivalitní válku, musel ale uznat jeho ochotu a pomoc. Ten sto let starý rampouch o něj skutečně jevil zájem, staral se o něj, vařil mu, a dokonce si společně zvládli i popovídat, aniž by to skončilo hádkou. Necítil se tak sám, naopak mu bylo líp a teď nemyslel konkrétně jen zdravotní stav, ale taky ten duševní. Steve si kupodivu na složité obsluhování základních spotřebičů v domě zvyknul, když tady teď dočasně bydlel, dokonce chodíval do nepoužívané tělocvičny. Nevěděl, nač je tady tak drahé vybavení, když na něj jen sedal prach, ale Tonyho se na to prát nehodlal, teď byl za ně vděčný. Třikrát denně chystal arogantnímu milionáři teplé jídlo, nosil mu léky a pomáhal mu s přemístěním se do jiných pokojů, když už mu pak bylo lépe. Ve středu tak oba dva muži skončili v jedné obrovské místnosti. Brunet na rozložitelném prostorném gauči velké sedací soupravy dívající se na obří obrazovku ploché televize a blondýn za deskou otevřené kuchyňské linky chystající obědové jídlo. Až je oba překvapovalo, s jakým klidem dokážou společně vyjít, když se vyhýbají horkým tématům. „Co bude dneska na oběd? Hezky to voní." „Zeleninový vývar Tony, každý den je vývar." „Ale vždycky je dobrý." Brunet pohodil rameny a začal se zase soustředit na hrající televizi. Sám se až divil, že mu ještě Stevovy polévky nelezly krkem, právě naopak. Dalo se říct, že se na jeho jídlo těšil. Dokonce u sebe samotného pozoroval, že se víc usmíval, a tím nemyslel hranou masku, co denně nosil, měl na mysli opravdový úsměv. Doufal, že to kapitán nepoznal, ještě by si mohl začít něco domýšlet. Co nevěděl bylo, že to samotné se dělo vojákovi. Když vařil s úsměvem každý den jídlo a broukal si staré písničky, co dneska už jely jen na starých country stanicích, často se přistihnul, jak myslí nad svým kolegou spícím ve vedlejší místnosti. Snažil se, aby polévka miliardáři vždycky chutnala a on byl spokojený a vyléčil se. Skoro ho až mrzelo, když si uvědomil, že po jeho léčbě se jejich vzájemný dobrý vztah pravděpodobně vytratí a on se odstěhuje zpět do svého bytu. „Tony?" Nervózně si promnul týl a položil pokličku na okraj hrnce, aby nechal všechny ingredience pořádně povařit. „Jo?" Brunet od obrazovky nevzhlédnul, za což byl starší asi i radši, stačilo mu vědomí, že jej konstruktér poslouchá. „V neděli ti končí nemocenská a mě tak napadlo...nechtěl bys někam zajít? Tedy jen jestli ti bude dobře. Prostě se pobavit a tak." Nedoufal v kladnou odpověď, vlastně přesně nevěděl, proč něco takového vůbec říkal. Prostě mu přišlo jako dobrý nápad zakončit jejich týdenní spolubydlení nějak příjemně. „Proč ne, bude sranda. Ale u tebe asi zábava neznamená hospoda, alkohol a automaty, co?" Brunet hodil provokativním očkem po překvapeném blondýnovi a začal se nahlas smát. Výraz kapitána byl k nezaplacení, jak byl šokovaný kladnou odpovědí a zároveň uzemněný odlišností zájmů. „Měl jsem sice na mysli něco jiného, ale jestli tě to bude bavit, tak můžeme dělat i ...tamty věci." „V klidu Steve. Půjdeme tak, kde to vybereš." Usmál se, tentokrát cíleně nefalšovaně a na něj, dával mu tak najevo své přátelství. U velkého Tonyho Starka to bylo něco vzácného, něco, čeho si lidé museli vážit. Steve to nevěděl, tak dobře miliardáře neznal, ale byl rád, že mohl trávit čas s nízkým brunetem.

„Oběd!" Blondýn vzal přes utěrku hrnec polívky a odnesl ji na prkénko na jídelním stole. Hodlal dnes filantropa donutit jíst u stolu, když mu je o něco líp. Vždycky tady jedl sám a přišlo mu jako příjemná změna, kdyby se k němu druhý obyvatel věže připojil. „Doneseš mi to sem?" Hnědé štěněčí oči koukaly na vojáka zpod hroudy peřiny na gauči, kde se Tony zamuchlal tak parádně, že mu šla skutečně vidět jen část hlavy. „Ne. Pojď jíst ke stolu, tak špatně ti už není." A na truc položil oba talíře na jídelní stůl čelem ke gauči a nalil do nich po dvou naběračkách krásně vonící polévky. Sednul si a pozoroval brblajícího bruneta, jak se jen velmi neochotně dostává ze svého měkkého bunkru a šourá si to šnečím tempem ke stolu. „Tak ti pěkně děkuju." „Dobrou chuť Tony. Nemáš zač." A s tím sepjal ruce, tiše poděkoval za dary a začal jíst. Anthony ho pozoroval u jeho krátké modlitby, jako by spadnul ze střechy. Měl chuť si do něj pořádně rýpnout, ale nakonec jej přemohl hlad a on se raději pustil do stále ještě vařícího pokrmu.

V odkapávači na dřezu pomalu přibývaly talíře a příbory, jak vysoký blondýn sklízel po vydatném obědu. Smyl poslední bublinky z porcelánového malovaného talíře a nechal z něj stéct vodu, načež si otřel ruce do suché utěrky a konečně hotov s veškerou prací opustil uklizený kuchyňský prostor. Chvíli váhal, zda si jít zacvičit, zajít si pro knihu do pokoje nebo si přisednout k brunetovi opět zabarikádovanému v přikrývkách napjatě sledujícímu film, načež se rozhodnul pro nejjednodušší z možností a sednul si na koženou sedačku v dostatečné vzdálenosti od náladového muže. „na co se díváš?" „Nemám tušení." Brunet stále hypnotizoval obrazovku, na níž zrovna jela nějaká reklama na nově vyvinuté léky. Blondýn se nad tím musel kysele zašklebit, načež se natáhnul pro malý ovladač a přístroj vypnul. „Hele! Já to sledoval!" „A co tam teď jelo?" „To nevím, když jsi mi to vypnul." Brunet zkřížil paže na hrudi, takže mu nechtěně spadla jeho peřinová barikáda, z čehož se musel starší začít smát. „To není k smíchu, naval to sem!" V hnědo vláskově těle už začínala energie nacházet zase zpět své místo. To také bylo důvodem, jak to, že teď dokázal bez problémů skočit po vysmátém vojákovi s cílem získat do svých spárů malý ovladač zpět. „Nedám!" Oba se smáli a přetahovali se o hloupý kousek plastu, až se nakonec Tony svalil na Steva a celého ho zalehnul s vítězným úsměvem na tváři. Nějaký ovladač byl zapomenut v propadlišti dějin, jelikož teď měl génius mnohem lepší zábavu. Tyčíc se nad od smíchu červeným vojákem vztáhnul své ruce a začal muže stále lapajícího po dechu lechtat. Ten sebou škubal a nahlas se smál, až mu tekly slzy smíchu. „Stačí! Tony! Nech toho! Hahaha!" Pokoušel se ze sebe bruneta shodit, zároveň mu ale nechtěl ublížit, bál se své síly, a tak se mu nějak to shazování nedařilo. Když už sotva sípal, tak se prostě prudce posadil, čímž překvapeného filantropa shodil na záda na gauč. Role se obrátily, teď byl ten mučený mladší brunet, jenž nevypadal při salvě smíchu o nic lépe či hůře. Oba byli červení až za ušima, po tvářích jim šly stále vidět lesknoucí se cestičky a oba se usmívali. Bitva skončila remízou, oba vysílení a vysmátí jako lečo se obírali v těsné blízkosti jeden druhému o rameno, zády o čalounění gauče a koukali do stropu. „Bez tebe tu nebude taková sranda...a nebude mi mít kdo vařit." „Na to jsem dobrý, co? Vařit a dělat ti společnost." „Máš pravdu, mohl by ses tím živit. Na kolik by mě vyšel tvůj servis?" Oba mezi sebou vtipkovali, navzájem tomu druhému dávali najevo, jaká je to legrace, a přitom to v nitru mysleli vážně a přáli si, aby s nimi někdo zůstal. Každý z nich po tomto týdnu měl zase kysnou ve svém bytě samoten bez jediného živáčka. Steve bude zase chodit denně na ústředí, aby nebyl zavřený doma a Tony se bude nořit do práce, aby to prázdno zahnal. Ani jeden si nic takového nepřál a ve skrytu třeba doufal, že by tenhle týden nemusel nikdy skončit. „Jedno ubytování se vším všudy a placení účtů za jídlo." Blonďák se zasmál a protočil zatuhlou hlavou, až mu v páteři zapraskalo. „Počkej, fakt? Protože jestli to myslíš vážně, tak sepíšu smlouvu." Tony se teď na vojáka koukal tak vážně, jak jen to dokázal. Kdyby byla, byť jen šance, že se sem kapitán přestěhuje, nebyl by proti, když tu teď nebyla Peper, cítil se sám. Neměl rád davy lidí, ale samota byla o mnoho horší. Jak mu radil Clint, musí si přece najít za svou asistentku náhradu a Steve nebyl špatná volba. „Nevypadáš, že bys žertoval." Poukázal na zjevný fakt blondýn, ujasňuje si tak myšlenky v hlavě. „Nedělám si srandu." Hnědé oči navázaly intenzivní kontakt s blankytně modrýma a nehodlaly uhnou ani o píď.
Zdravím! Přeju hezký Nový rok! Užijte si ho v pohodě a mě nezapomeňte dát like a komentář!
Vaše Tiranis!