Ještě jeden nový začátek - Quickhawk CZ

Kapitola 12.

„Zase za ním jedeš?" Postava opřená o futra starých dveří měla ruce zkřížené na hrudi a na tváři domýšlivý škleb. „Máš s tím problém?" Mladší začínal mýt téhle konkrétní otázky plné zuby. Slyšel ji už téměř častěji, než pozdrav na dobré ráno. No a co, že za ním jezdívá často? Rád s ním mluví, rád jej navštěvuje a ani jeden z nich stejně nemá většinu času nic na práci, tak proč si nezkrátit čas společně? „Ne, to já jen tak. Víš, že už je to počtvrté tenhle týden?" „No a?" „Jen že je čtvrtek." Ty jeho vychytralé kecy ho nesmírně štvaly. Nebavilo ho se ospravedlňovat z věcí, jež dělal. Nebylo mu pět, už byl dospělý, mohl dělat, co uznal za vhodné. Tyhle výslechy mu připomínaly léta dětství, než mu rodiče zemřeli. „Nebylo by chytřejší u něj rovnou přespávat? Alespoň ušetříš za vlak." „jestli mě tady nechceš, prostě mi řekni, ať se odstěhuju." S nafouklými tvářemi vztekem popadnul tašku přehozenou přes židli kuchyňské rozviklané židle a prošel kolem vysokého černovláska do chodby, kde se začal obouvat. „Neblázni, nemusíš být hned podrážděný. Jen si dělám srandu. Užij si to a zkus se nenechat načapat." „Jasně, měj se...hezky." Klaply dveře, cinkly klíče v zámku a studený vzduch obejmul prohřáté tělo.

Dlouhou cestu lesem k vlakovému nádraží si krátil broukáním. Měl rád hudbu, tedy míval. V poslední době už žádnou neposlouchal a nebýt rádia ve vlaku, asi by ani žádnou neměl šanci zaslechnout. Doma rádio neměli, televize fungovala jen na dvou kanálech a ven nechodil, nemohl, nechtěl. U okénka zaplatil za svůj lístek, na nástupišti nasednul do potřebného vagonu a ihned, co se ponořil do sedadla, zavřel oči a nechal hlavu, aby si odpočinula. Poslouchal u toho nějakou starší odrhovačku, co zrovna potichu zněla od stropu vagonu a byl rád, že jede zase do New Yorku, že jede za ním. Pokaždé, co za ním jel se cítil víc a víc šťasten ze svého rozhodnutí, že si vybral oslovit zrovna jeho. Čas s ním si náležitě užíval, dokonce se i rozmluvil a tvořil věty, občas dokonce vtipy. Jeho depresivní stavy od první návštěvy téměř zmizely, a i noční můry přicházely o mnoho méně. Možná, že si to namlouval, ale zdálo se mu, že na něj Clint působí jako lék, že díky němu se uzdravuje tam, kde obvazy a masti nepomohou.

--

„Ahoj, pustíš mě nahoru?" Odezvy už se nedočkal, namísto toho ho hlasitý bzučák těžkých dveří lákal k otevření kovového vstupu. Devět pater schodů mu přišlo s každým stoupáním o něco málo jednodušší, teď je vyšel snad v rekordním čase a ani nemusel čekat, jelikož dveře bytu už byly otevřené a v nich čekal usmívající se blondýn. „Ahoj. Jsi tu dřív, myslel jsem, že dorazíš až za hodinu." „Jel jsem dřívějším spojem." Vydýchával výšlap do schodů, ale boty už si stihnul sundat a právě stahoval i hrubou mikinu, jež ho chránila před chladem. Blonďák zmizel v útrobách bytu, podle zvuku vroucí konvice asi zamířil do kuchyně. Sám se ale odebral dveřmi do obývacího pokoje, kde zabral místo na sedačce. Měl už tam svůj vlastní roh, kde seděl pokaždé, co tady spolu byli. „Dáš si zelený, černý nebo ovocný?" „Bylinky nemáš?" „Včera jsi je dopil. Ještě jsem nebyl pro nákup." Blonďákuv hlas znějící zpoza zdi šel cítit veselím, to znamenalo, že je šťastný a stříbrovlasý byl za to podivně rád. „Tak ovocný." „Už se nese." Do dvou minut se zpoza rohu vynořila postava ověšená dvěma hrnky, konvicí vařící vody, miskou chipsů a druhou se sušeným ovocem. „Ježiš, ukaž." Pietro se pohotově zvednul a ihned začal blondýnovi pomáhat ze sevření nádobí a odkládat je na stůl. „Víš, žes to mohl jít na dvakrát? Není to ani tři metry daleko." „Zbytečná práce navíc." Oba se zasmáli a posadili se na gauč vedle sebe. Přestože tady teď mladší běžec trávil téměř veškerý svůj volný čas, nikdy se spolu nenudili. Koukali na televizi, Clint vyprávěl historky, Pietro se mu za to smál, dokonce společně i hráli stolní hry. Ani jeden z nich nevěděl, odkud je blondýn musel sebrat, ale to jim v zábavě nebránilo. S největší pravděpodobností se musely přimíchat mezi sbalené věci, když se stěhoval ze svého domu. „Tak jo, na co koukneme dneska?" „Chceš se dívat na televizi?" Starší pozvednul obočí, ale šáhnul po ovladači a zmáčknul červené tlačítko, čímž přiměl přístroj k chodu. „No nemusíme, ale včera jsi mi říkal o něčem, co bych měl vidět." „Jasně, už si vzpomínám. Takovou klasiku prostě znát musíš." Zazubil se a už hledal v kinotéce na obrazovce vybraný film. Podle toho, jak o něm včera starší mluvil, to měl být akční snímek o pirátech a kouzlech. Měl rád akční příběhy a o tomhle ještě neslyšel, ne že by byl v kinematografii nějak znalý, za svůj krátký život neviděl téměř nic. „Fajn, chceš zhasnout?" „Klidně." Mladší se natáhnul po vypínači a sešeřil tak světlo pokoje. Přestože za okny bylo světlo a vlastně bylo teprve ráno, do obývacího pokoje příliš neprosvítalo, a tak se mohli cítit oba jako večer pod dekou, nebo jako v malém kině. „Zapnul jsem první díl, ale když tě to nebude bavit, tak to vypnu, ok?" „Jasně." Oba kývli na srozuměnou a otočili své tváře směrem zářící obrazovce. Pietro seděl na svém místě v pravém rohu sedačky, Clint nalevo. Ten sporý kus nábytku byl z důvodu malého prostoru místnosti a taky kvůli financím dost krátký, takže je dělil jen malý prostor. I ten ale během filmu zmizel, jelikož blondýn potřeboval pro svůj projev spoustu místa. Nezdálo se to, ale střelec tyhle trháky opravdu prožíval, mluvil k obrazovce, jako by ho herci mohli slyšet, předváděl horečně šerm a rvačky, boxoval do vzduchu a při každé výhře hlasitě zajásal. Stříbrovlasému to přišlo úsměvné, vůbec mu to nevadilo. Díky těm posunkům vlastně prožíval film o to intenzivněji, doslova se musel vyhýbat ranám přicházejícím z druhého konce sedačky a nejednou viděl postavu přímo před sebou, když ji starší s dokonalou interpretací předváděl souběžně s filmem navlečený do nepovedeného kostýmu. Když se dívali na Supermana, ovázal si kolem krku deku a začal pobíhat za gaučem ze strany na stranu. Občas si připadal starší, než to pako s několika dětmi a bývalou manželkou. Bylo až směšné, jak si byli blízko, i když je dělilo tolik rozdílů. „Kapitán Jack Sparrow!" Blonďatý důrazně máchl rukou a zamračil se na herce na televizoru. Nějaký Norrington, nebo jak se ta postava jmenovala. „Tak co, líbí?" „Moc."

Závěrečná znělka a titulky oznamovaly konec filmu. Stříbrovlasý se natáhnul po vypínači, ale něčí ruka ho stáhla zpátky do polstrování sedačky. „Musíš to dokoukat do konce, je tam scéna pro pokračování." Pietrovi se stáhlo hrdlo, nevěděl ani proč. Možná, že se prostě leknul, když ho druhý muž strhnul na zadek, možná, že měl žízeň, nebo za to možná mohl dotyk teplé dlaně, která jej stále držela za zápěstí. Podíval se do strany, ale modré oči zaujatě sledovaly černou obrazovku, po které se míhala písmenka. Pravděpodobně si starší ani neuvědomoval, že jej drží za ruku. Oklepal se, jako by tak mohl vyhnat divné myšlenky z hlavy a také se zaměřil na text na televizi. „Fajn, už můžeš." Tlak na ruce konečně povolil a mladší vyletěl do stoje. „Jdu na záchod." „Fajn, tak já tam zapnu dvojku!" Slyšel za sebou volání blondýna zabraného do maratonu, ale nedokázal se zastavit. Jen co se za ním zaklaply dveře koupelny, chytnul se umyvadla a zkontroloval svůj odraz v zrcadle. Měl pocit, jako by z něj lilo, jako by měl na tričku propocené obří kola a oči, jako by mu měly vypadnout, nevypadal ale ani z daleka tak, jak si myslel, vlastně vypadal úplně normálně. Nechápavě si prohmátnul lehce orosenou tvář, pak nad tím ale pokroutil hlavou a vykonal potřebu, kvůli které sem vlastně taky přišel, umyl si ruce a spěchal zpátky do obýváku, kde už blonďák s plnou pusou chipsů poposedával na gauči a mačkal v ruce ovladač.
Cava! Tak jsem se rozhodla že nebudu kráva a v psaní budu pokračovat. Věřte ale, že mě opravdu mrzí, že se na minulé kapitole nic nezměnilo. Doufám, že to nebyl záměr a tady už nějaký ten koment najdu. Taky doufám, že se kapča líbila a hodíte mi hvězdičku!
Vaše Tiranis!