Ještě jeden nový začátek - Quickhawk CZ

Kapitola 45.

Půl hodiny uplynulo od konce akce, všichni Avengers teď seděli v malém kroužku na trávě a společně s dvěma dalšími muži zkoušeli tiché dýchání pro uklidnění a stabilitu. „Tak, skvěle. Vypadá to, že jsme všichni klidní. Dovolte, abych se představil. Těší mě, já jsem Bruce Banner." Menší muž ve fialové košili natáhnul svou paži směrem ke dvěma nervózně sedícím mužům. Černovlasý si s rukou potřásl, stříbrovlásek se však stále schovával co nejvíc před pohledy ostatních ruky si nevšímaje. „T-těší nás. J-jsem Pa-trik Sheldon." Všichni pomalu kývli, následně se slova ujímaje Ruska s pro jednou milým úsměvem na jindy nepřístupné kamenné tváři. „Já jsem Natasha, ráda tě poznávám." „Anthony." Brunet mávnul nepřestávaje sledovat nižšího z dvojice pohledem. Někoho mu ta malá kulička nervů připomínala, přes nepřímý pohled a kapuci však nedokázal poznat o koho jde. „Steve, těší mě." Černovlasý pomalu pokýval hlavou snaže se klidnit tlukot svého srdce. „Chcete mě odvézt pryč." Musel to říct, cítil tu potřebu. Bál se, skutečně se mu svírala hruď úzkostí, nechtěl ani vědět, co se bude dít dál. „Ne, nechceme." Slova se ujal Clint, když jemně stisknul rameno vousatého velikána v přátelském gestu. „Musíme si s tebou jen promluvit. O tomhle místě se nikdo nedoví, neboj Shelly." Mladší z těch dvou sebou trochu trhnul, ale kývnul s nepříjemným výrazem ve tváři. Jeho hnědé oči již měly svůj původní lesk a pokožka přestávala hřát, znamenalo to, že za malou chvíli je opět udeří zima ročního období do tváří. „Neříkej mi Shelly, nemám to rád." „Jasně, promiň."

„Ehm, omlouvám se, ale nějak se musím zeptat. Vy mne nemáte v oblibě, mohu vědět proč?" Blondýn pro jistotu ztišil hlas, nechtěl jejich vyslýchaného nijak zastrašit. „Steve, nech to být." „N-ne, to je...v pořádku. Kvůli vám mi zemřela rodina. Nemůžete z-za to, pl-plnil jste misi. S-stíhal jste někoho po rychlostní silnici, vyhýbal se střelám...a vyhnul se i té, co měla patřit vám, ale proletěla předním sklem mého auta a..." Černovlasému se třásly ruce, snažil se křečovitě udržet svůj tep v normě, pro jistotu se trochu natisknul na svého malého spolubydlícího, ten dotyk mu dodával odvahu. „...moje žena i dcera ten den zemřely. Byly jí teprve dva roky, proletěla sklem, když se vybourali. Já..." Po tvářích mu začaly pomalu stékat slzy, vzpomínky byly až příliš silné. „...vás za to nenávidím." Ticho, víc se dělat nedalo. Blonďatý muž se v té chvíli cítil tak špatně, jako ještě nikdy v životě. Věděl, že to nebyla jeho vina, byla to nehoda, nešťastná shoda náhod, jeho svědomí však křičelo jako pominuté, zase nedokázal zachránit všechny, zase selhal. „Moc, moc mě to mrzí. Vůbec jsem nevěděl...upřímnou soustrast." Brunet objal svého přítele kolem ramen povzbudivě ho k sobě tisknul. Byl to neškodný nic nenaznačující čin, kterého si voják neskutečně vážil, jelikož takový Stark nebýval. „Jestli, pardon, ale mohu se zeptat, kdo je tohle?" Tonyho trpělivost už začínala docházet své hranice a on opravdu toužil vědět, proč tady sedí další cizí člověk, pravděpodobně taky jistý typ uprchlíka, když žil společně s Felíciasem. Blondýn stisknul dlaň svého malého klubka strachu pevněji, polykaje knedlík v krku. „To je můj přítel..." Tázavě se podíval do těch modrých očí, hledaje povolení a podporu, zhluboka se nadechuje k dalším slovům. „To je Pietro, můj přítel." Tak teď bylo ticho a napětí snad hmatatelné. Členové Avengers zaraženě, nevěřícně, podezřívavě měřili svými pohledy kluka v mikině s dlouhou kapucí, ze které spadaly až na zem jen dlouhé prameny stříbrných vlasů. „Pardon...cože?" Muselo se uznat, že tahle reakce byla asi celkem na místě. Vlastně to byla ještě slabá věta oproti tomu, co předvedl Clint či Natasha, možná ale tahle reakce pocházela právě z nedůvěry a nevěřícnosti, Maximoff měl být přece mrtvý.

Stříbrovlásek pomalu pustil ruku svého partnera odhodlaně stahuje kapuci, jen aby čelil překvapeným pohledům tří mužů. „Zdravím, dlouho jsme se neviděli." Pietro se pokusil o přátelské zamávání, které ale nedokončil cítě kolem svého krku silné paže. Proč jen mají všichni potřebu jej objímat? Blondýn k sobě pevně tisknul překvapeného běžce, seč mu síly stačily. „Bože můj, to není pravda, to není pravda. Ty žiješ! Kluci on žije!" Mačkal ho v objetí s plánem ho už nikdy nepustit zhaceným silným škubnutím střelce odvedle, jež mu na sílu rozevřel ruce a šťouchnul jej zpět na jeho místo. „Hele zařaď zpátečku." A poté už se polovina kroužku dala do hlasitého smíchu.
Ohayo! Těšíte se na zítřejší svátek? Není to sice nic významného, ale pro mě a všechny ostatní dívky to znamená, že se můžeme cpát čokoládou a dělat si ten den co chceme, alespoň u nás to tak je. Navíc je hezké dostat kytičku, ne?
Nicméně doufám, že se kapitolka líbila a dáte mi pořádnou hvězdičku a komentář. Mějte se!
Vaše Tiranis!