Ještě jeden nový začátek - Quickhawk CZ

Kapitola 37.

„Tak ve čtvrtek, jo?" Sotva rusovláska slyšela známé pípání oznamující konec hovoru, spustila svou obvyklou salvu otázek. „Hmm, přijede ráno...teda myslím. Většinou jezdí ráno." Při vzpomínce na brzké ranní hodiny, kdy slyšel svým bytem řinčet ten hrozný zvonek a skrz sluchátko třepavý hlas promrzlého běžce, se pousmál. „A do kdy zůstane?" Zrzka byla za svého parťáka ráda, přála mu to. Po jeho nehezkém rozchodu s Laurou se bála, že už se z alkoholu a jiných odporností nevyhrabe, nakonec jej ale zachránil ten samý člověk, kdo ho potopil. „Nevím, o tom jsme nemluvili. Máme takový volnější vztah." „Takže nikdy nevíš, kdy přijede nebo odjede?" Přísně namalované obočí vylétlo nahoru a zelené oči se překvapením rozevřely. „To zase ne. Dáváme si vědět, kdy a jak máme čas, ale často se dozvím že odjíždí až hodinu před tím, než mu jede vlak. Je to složité, donedávna jsem neměl ani jeho telefonní číslo." „Vy se vídáte skoro čtvrt roku a ty nemáš jeho telefonní číslo?!" „Už jo, nebuď hysterická. Prostě jsem ho do té doby nepotřeboval, tak mě ani nenapadlo si o něj říct." Blondýn pohodil bezstarostně rameny, načež se zadíval na ubíhající lesní krajinu za skly jedoucího auta. Pomalu vyjížděli z lesa, takže stromy kolem řídly a začínala jít vidět nekonečná dálka nekosených luk podél hlavní silnice. To muselo být krásné klidné místo, mimo dosah hluku města, ani ne příliš frekventované, doprava na cestě nebyla nijak stálá, to by bylo skvělé místo pro zapadlý skrytý rodinný domek. Ve své hlavě se musel okřiknout za hloupé myšlenky, on už přeci domek měl a teď žije sám, na co by mu byl dům pro jednoho, že? „Myslíš, že to utajíš před SHIELDem? Myslím, napořád?" „Nevím, budu se muset pokusit. Nechci, aby se mu cokoli stalo." „Rozumím."

--

„Za půl hodiny u mě! A nezapomeň si pyžamo!" Sotva k němu doléhala přes zvedající se vítr vzdálená rusovlásčina slova, která na něj pokřikovala z okénka auta. Viděl jen její dlouhou mávající paži a zadní světla mizící na rohu ulice u nedaleké samoobsluhy. Stál tam ještě dlouho poté, co se jeho kamarádka ztratila na silnici, díval se do dálky okolí, pozoroval prolétající ptáky nad jeho hlavou i listí míhající se ve větru. Cesty byly celé promoklé, jak se sněhová masa pomalu rozpouštěla a ustupovala čím dál teplejším dnům. Ani si neuvědomoval, že už je to tak dlouho, co se mu stříbrovlasý běžec vrátil zpět do života, tehdy se ještě stromy kolem domu tetelily dozrálými oranžovými listy, teď byly holé a začínaly na nich rašit malé pupeny budoucí zelené koruny. Pořádně zatřepal hlavou, aby se probral a zašmátral rukou v hlubokých kapsách bundy s nadějí nahmatání klíčů. „Kde jsme je jen-„ V kapsách nebyly, což přišlo blonďákovi mírně podivné, prohledal tedy batoh, ale ani tam nic. Jeho světlé obočí se stáhlo do dlouhé přímky, jak se pokusil pořádně zamyslet, kam je jen mohl dát. Ráno se probudil s Pietrem v posteli, nasnídali se a blbli společně v koupelně. Oblékli se, tehdy si obouval boty už s bundou i batohem na sobě na zápraží svého bytu, Pietro se na něj usmál, zhasnul světlo a...sakra. Zmoženě zakňučel šmátraje ještě jednou v kapsách, snad pro ujištění. „Do háje! Já je nechal doma, zamykal Pietro." Vzhlédnul do výšky panelového domu, jen aby zkonstatoval že do devátého patra asi jen tak nevyšplhá, zvlášť ne bez svých malých hraček. Nezbyla mu jiná možnost, než zavolat Tonymu se Stevem o malou službičku, zatím co se vydá pěšky směrem k Natinu bytu.

„Pan Stark je nyní indisponován, ozve se vám hned, jak bude mít čas. Po zaznění tónu můžete zanechat vz-„ Záznamník oznamující Tonyho nepřítomnost ani nedokončil větu, když se z druhé strany ozval známý přívětivý hlas. „U telefonu Steve Rogers, potřebujete něco vzkázat?" „Ahoj Steve." Hovor proťalo krátké ticho, kdy si pravděpodobně voják spojoval hlas v telefonu s někým, koho zná, než se sluchátkem rozezněl zvuk uvědomění a o to příjemnější hlas. „Ahoj Clinte, děje se něco?" „Vlastně jo, zabouchnul jsem si klíčky doma, takže se tam teď nedostanu a nechce se mi to takhle pozdě řešit. Mohli byste mi s sebou vzít něco na spaní?" „To je pech chlape!" Z dálky hovoru šel slyšet posměšný hlas bruneta a zvuky varné konvice, takže kluci museli do věže dorazit teprve před malou chvílí. „Tony by mohl mít nějaké volnější trička a tepláky, co by ti padly, něco ti vezmeme. Nepotřebuješ svést?" „Ne, to je v pohodě. Trochu se projdu. Moc díky." „Za nic, tak zatím." Ještě slyšel neidentifikovatelné zvuky postranního hovoru, pak už ale schoval telefon do batohu a s bundou pořádně dopnutou ke krku započal svou asi čtvrt hodinovou túru do přilehlé části centru, kde se nacházel i malý byteček jisté zrzavé agentky. Než se k němu dostal, byl už promrzlý až na kost a zuby se mu klepaly ze stále sílícího studeného vichru. Nechápal, jak to můžou vydržet bezdomovci, on už by asi pošel někde na lavičce. „Halo?" „P-p-puťťť m-mě do-v-vnitř N-n-nat." „Clinte? Proboha proč jsi nejel autobusem?" Odpovědi se jí už ale nedostalo, jelikož na znamení bzučáku mužská postava vtrhla do panelového bytu, aby se co nejrychleji zahřála. Zrzka slyšela dupot nohou po schodech i tiché nadávky, pak už i viděla klepající se postavu zabalenou až po nos v teplé bundě s nudlí u nosu a naprosto rudými ošlehanými tvářemi mrazem. „Ty teda vypadáš. Pojď honem dovnitř, na gauči je deka a horké kakao." „D-díky."
Chudáček Clint! Taky vám ho je tak líto? Jen aby nedostal nějakou nemoc. Tak co, líbí? Doufám, že ano a nějak mi mou práci okomentujete!!😁
Vaše Tiranis!