Ještě jeden nový začátek - Quickhawk CZ

Kapitola 6.

Dobrých pět minut pozoroval časem a událostmi sešlého muže, než si sednul na rozvrzanou židli a upil ze svého hrnku. „Tak tohohle jsi hledal? Šíleného ožralu? Mohl jsi mi říct, že půjde o krk." Černovlasý muž si pročísnul propocené vlasy a jelikož již v místnosti nenašel další židli, sednul si ke stěně na zem. Ještě stále mu hlasitě tlouklo srdce, jak mu v mysli zůstala vzpomínka na nebezpečnou zbraň. „Nebýval...takový. Asi si myslí, že se mu zdáme." Nelíbila se mu představa, že lukostřelec, jak ho znal, se topí v alkoholu a lítosti. Vypadal zašle a smrděl, měl rudé oči a prázdný výraz. Naštvaně mu sebral keramickou nádobu a třísknul s ní o stůl, až hlasitě zaprotestovala. „Přestaň chlastat...a nalij mi kafe."

Nespouštěl z něj pohled, a to ani ve chvíli, kdy mu chystal pití, ani ve chvíli, kdy sám sobě naléval vodu z kohoutku ani ve chvíli kdy si sedal na své místo stále se zmateným výrazem ve tváři, který ho neopouštěl během celé činnosti. Nastalo poměrně dlouhé ticho, kdy oba jen upíjeli ze svých nápojů, než to blondýn vzdal s protřel si rukou unavený obličej. „Ty nemůžeš být skutečný." Mladší zaujatý jeho slovy pozvednul obočí v němé otázce. „Hledal jsem tě, víš? Já i SHIELD, velmi důkladně. A po tobě se zem slehla, jen spousta krve v písku a potrhané cáry oblečení." Dva keramické předměty cinkly téměř synchronizovaně o desku stolu. „Já jsem opravdový." Postarší unavený vysloužilý agent si odfrknul a zapřel se zády o opěradlo židle. „Jasně, to jsi tvrdil před měsícem taky a pak mě Natasha tahala polomrtvého z vany. Ale tamten je novinka, toho neznám. Nějaká halucinogenní propaganda?" Černovlasý chlapík se uraženě ošil a loktem šťouchnul mladšího na židli do stehna. Nebavilo ho pozorovat zřízeného starého zcela jasně vyšinutého chlápka za zenitem, měl mnohem důležitější práci. Chvilkami litoval, že sem s Pietrem vůbec šel. „Odkdy je z tebe takový zahořklý cynik?" Docházela mu trpělivost s tou troskou, co si kdysi říkala někdo a co je teď vysmívala sama sobě. Nepřišel, aby viděl, jak ostatním zničil život, ale aby viděl, že stálo za to se tehdy obětovat. Moc mu tedy nepomáhal. „Někdy od tvé první návštěvy? Sám to musíš vědět líp." Pohodil rameny, jako by se nezajímal a opět pozvednul sklenici ke svým ústům.

V tu chvíli toho měl mladší tak akorát. Nabroušeně se postavil, kašlal na to, že má Clint v kapse stále pistoli a jedním silným škubnutím ho vytáhnul na nohy, aby na něj zpříma koukal. „To jsi taky nečekal?! Vzchop se sakra!" Napřáhnul paži, že mu vlepí pořádnou facku, ale než stihnul udeřit, zastavila ho něčí ruka. „Můžete na malou chvíli odejít?" Teď nemluvil na něj, nýbrž na zmateného čahouna na podlaze. Ten se zadíval do modrých očí, načež velice neochotně zaplul do obývacího pokoje. Dveře klaply, stín osoby zmizel a silná zeď povolila. Po tváři bystroočka se zase začaly spouštět slzy. Silnými pažemi si přitáhnul tělo mladíka k sobě a tisknul jej ke své hrudi jako nejcennější kus zlata. Hlas se mu třásl, když se snažil přes vzlyky mluvit srozumitelně a dostatečně nahlas. Měl strach, že mu hlasivky vypoví službu. „Panebože, panebože, ty opravdu žiješ! No to je nádhera, ach můj Bože." Mezi prsty svíral látku černé mikiny a lepil se na něj tak moc, až to mladšímu přestávalo být příjemné. Potřeboval cítit tlukot srdce z lidské hrudi, jeho teplo a pravidelný dech, ujistit se, že má to všechno, co jeho iluzím scházelo. „Pietro, Pietro...pro Krista, tohle už mi nikdy nedělej."

Stáli tam v objetí dlouho, mladší hladil opatrně roztřeseného blondýna po zádech a ten mu máčel kapuci slzami štěstí. Věděl, že je to přirozená reakce, možná ještě o dost mírnější, než jakou očekával, i tak mu slzy k drsnému agentovi neseděly. On byl vždy nad věcí, veselý až sarkasticky humorný, vše bral tak optimisticky, takového ho znal. Ten půl rok ho natolik poznamenal, že jej nepoznával. „To ti slibovat nebudu." Kysele se zašklebil a maličko od sebe staršího odstrčil, aby mu viděl do tváře. Nemohl mu slíbit, že se příště nenechá prostřílet, udělal by to znovu, kdyby tím zachránil lidské životy. „Dobře, jak chceš." A poprvé za dobu, co spolu strávili se blondýn usmál. A nebyl to bolestný falešný úsměv, kterým maskoval pravou tvář už několik měsíců, ale upřímný úsměv plný nového štěstí.

Pak však přišel šok, který nečekal. Teplou prohřátou kůži ovanul studený vzduch, až mu po těle naskákala husina. Překvapeně naprázdno zaklapal pusou, než na staršího upřel nepříjemný vyčítavý pohled. „Co je, tys to nečekal?" A s úsměvem na rtech a Pietrových svršcích v rukou si čupnul před odhaleného mladíka. Silnými opracovanými prsty s naprostou opatrností přejížděl po zacelených ošklivých jizvách na trupu a pažích, snad jako by se i bál dotknout, aby mu neublížil. „Bolí to?" „Už moc ne."  Mladší si rozpačitě mnul vnější stranu paže a snažil se dívat na nástěnné hodiny. Chápal, že je Clint zvědavý, ale tohle byl jeho osobní prostor, a navíc si po těch zraněních připadal ošklivý. Nechtěl, aby ho takhle viděl, vlastně nechápal, proč by ho měl kdy vidět jinak než navlečeného až po krk. „Nechápu, jak jsi to mohl přežít, ty jizvy jsou obrovské." Potichu si pro sebe šeptal a stále z něj nesundával své paže. V ten moment mu vůbec nedocházelo, jak neslušně se chová a jak to může být druhému nepříjemné.

„Tak co, už to máte vyřešené a půjdeme zase dom-„ Dveře vedlejšího pokoje se otevřely a z nich vykoukla černě zarostlé hlava. Dlouhán se však zarazil v pohybu a bez dalších slov za sebou zase dveře urychleně zaklapnul. „Počkej! Není to, jak to vypadá!" Stříbrovlasý od sebe blondýna odstrčil, vytrhnul mu z ruky mikinu a už se hnal do obývacího pokoje za svým přítelem. „Sakra." To bylo jediné, co dokázal unavený agent vypustit z úst, než rezignovaně dopadnul zpět na židli. Však on nic tak hrozného neprovedl, přerostlý mafián má asi jen moc bujarou představivost.

Než křik odvedle skončil a jako že netrval vůbec krátkou dobu, stihnul si připravit i nějakou tu sirovou svačinu a vypít další vysokou sklenici vody. Bude musel hodně pít, opravdu hodně, pokud chce vystřízlivět bezbolestně. Dva dny si nedal skoro ani kapku a pak málem vychlastal zase celou lahev.

Dveře se otevřely a z nich vyšel ten čahoun s nepříjemným výrazem ve tváři, konečně se uráčil sundat si černé brýle a odhalit tak svému hostiteli svou tvář. Způsob, jakým však do blondýna zapichoval své ostré hnědé oči se mu ani trochu nelíbil. Za vousatým mužem stál již oblečený Pietro, jeho úsměv byl pryč a kysele se šklebil, jako malý kluk, co dostal od otce kázání. „My už budeme muset jít, pěkný zbytek dne." Nasadil si tmavá sklíčka a táhnul druhého muže za sebou do předsíně. „Cože? Tak brzy? Počkejte ještě!" Trvalo mu alespoň dvacet vteřin, než si uvědomil plně pronesená slova. „Kdy tě zase uvidím? Teď se zase nevytratíš na půl roku, že? Můžu tě nějak kontaktovat? Ví o tobě ostatní?" Stáli na prahu, stříbrné vlasy z velké části schovávala hluboká kapuce a na celé jeho tělo dopadal stín černovlasé hory, jež si podupávala špičkou boty. „Někdy se zastavím, ale ostatním o tomhle neříkej, jasné? Dělej, že jsem pořád mrtvý." S tím na něj mávnul a zmizel po schodech pryč.
Tadá!!!!! A je tady velký zlom! Jak se vám líbil? Popravdě nebylo vůbec lehké tenhle díl napsat, tak budu ráda za nějaké komentíky. A už tradičně se zeptám, jak se vám líbí černovlasé vysoké OC?
Vaše Tiranis!