Ještě jeden nový začátek - Quickhawk CZ

Kapitola 1.

Začalo se připozdívat, na rudnoucí obloze se pomalu pohybovaly růžové obláčky, jasně razící oranžové slunce se klonilo k obzoru, prostě dokonalý pohled. Na zvlhlé trávě kolem rozlehlého jezera leželo spousty kusů rozstřílené horniny, klidná vodní hladina odrážela celou krásnou scenérii, občasně se zavlnila pod tlakem jemného vánku konce léta. Stromy v okolí jezera nevtíravě šustily, listy zvolna dopadaly na dlouhé stonky trav a mísily se ve změti zelené. Květy louky pomalu ztrácely svou pestrou žíhanou barvu, stáčely se do malých okvětí a připravovaly se na blížící se chladné období. Zatím ale bylo stále teplo a slunečno, tak akorát k posledním okamžikům koupání.

Jemné vlnky se otíraly o písečný břeh jezera, vyplavovaly na pevninu drobné lehké předměty a ve svých hlubinách skrývaly těžké kusy betonu a zeminy. Hrobové ticho zpustlé krajiny přerušovalo jen cvrkání cvrčků, šustění trávy, listů, drobně rachocení malých zvířátek a nepravidelný přerývavý dech, jako když duše odchází na onen svět. Písek kolem nehybného těla byl pokrytý rudou krví, mísil se s vodou a odplavoval životodárnou tekutinu pryč od jejího majitele. Stříbřité prameny vlasů byly slepené a pocuchané, zašpiněné od hlíny a potu, mokré od chladné vody jezera. Šedý oblek ztratil svou původní barvu, na několika místech byl prošpikován a nenávratně potrhán, dírky po střelách se pomalu rozšiřovaly, jak se látka poddávala síle protitahu. Elastin odkrýval poraněné kusy kůže, krev prýštící z hlubokých ran hrudního koše a paží.

Tělo tohoto člověka se pomalu poddávalo smrtelným zraněním, dech se zkracoval, hruď se čím dál méně zvedala. Tep srdce nepravidelně rychle tančil staccato, jak se sval snažil pumpovat nedostatkovou rudou tekutinu v těle. Končetiny ochably, zmizel třas i bolest, zbyla jen nekonečná prázdnota a ticho. Ticho tak hluboké a čisté, že uši vypovídaly službu, vjemy se vyřazovaly z provozu, zmíraly, zanikaly. Byl konec.

Všechny svaly těla se napjaly, z úst vyšel němý výkřik a oční víčka se v rychlosti odlepily od sebe. Po silných klenutých zádech stékaly pramínky mrazivého potu, srdce splašeně bilo a dech nestíhal probíhat staženým hrdlem. Celé tělo se třáslo strachy, zimou, vypjetím.

Roztěkanými pohyby si prohrábnul dlouhé, po ramena spadající vlasy, hlubokými nádech se snažil uklidnit sám sebe. Kolem byla hustá tma, jediný svit poskytovaly skrz malé okno pronikající hvězdy, malý srpek měsíce a noční lampička připojená do zásuvky u dubových dveří.

Převalil se na bok, pomalými houpavými pohyby si dodával sílu na to vstát. Potřeboval se nutně napít, svlažit vyprahlé hrdlo sladkou tekutinou chlazenou v lednici. Potřeboval se postavit na vratké nohy, cítit pod sebou pevnou sem, padnout na kolena a přesvědčit se o její tvrdosti, stálosti.

Dlaní si projel po těle, ujišťoval se, že je v pořádku, žádná krev ani maso, jen hladká kůže. Od prsních svalů, ramen, přes břicho a boky, podbřišek na stehna, ke kolenům a zase zpátky. Mechanicky naučenými pohyby sám sebe uklidňoval, přiváděl se zpět do reality, uspokojoval strachy sevřené srdce.

Rozhlédnul se po pokoji. Modré oči skenovaly každý detail poloprázdné místnosti, každý kaz na bílé oprýskané stěně, každou prasklinu černých dlaždic po zemi. Byl doma, v pořádku, v bezpečí. Nemusí se ničeho bát, nemusí utíkat, skrývat se, byl to jen další sen, další noční můra.

Zprudka se postavil na stále lehce umrtvené nohy. Každý krok ho bolel, přesto nepřestával ve vytrvalé chůzi. Potřeboval cítit tu bolest, ty naříkající svaly a vědět, že se mu to nezdá. Stisknou chladný kov kliky u dveří, cítit pod nohama prkennou podlahu kuchyně, slyšet hučení chladícího zařízení uvnitř bílým světlem prosvíceného přístroje. Nechat si šumící bublinkovou tekutinu stékat z hrdla lahve rovnou do krku a do žaludku. Tuhle rutinu prožíval tolik dní, tolik nocí, měsíců... přišlo mu to jen jako další z potřeb, jako dojít si na záchod nebo protřít si po dlouhém spánku slepené oči. Jako dýchat.