Ještě jeden nový začátek - Quickhawk CZ

Kapitola 30.

Venku bylo krásně, slunce i když stále vzdálené a studené, hezky svítilo na obloze, sníh tající na chodnících se měnil v hustou kaši a holé stromy se začínaly přiklánět paprskům, aby nabraly dost nových sil na tvorbu listnatých korun. Steve znal Tonyho relativně dlouho a věděl, že zrovna miliardář není ten typ, co by si okolní přírodu užíval, prostě to nedokázal správně pojmout, to mu ale nebránilo už víc jak hodinu vodit jejich promrzlá těla po brooklynském parku, kde si v dětství tak rád hrával. Po namoklých chodníčcích mezi probouzejícími se stromy a keři, kolem stále mokrých zasněžených laviček a pohasínajících pouličních lamp společně plnili jakousi pomyslnou trasu, jež Steve plánoval a čas plnili bujarou konverzací. Brunetovi se venku líbilo, rád chodil jen tak na chvíli na vzduch, když býval do noci zavřený ve své dílně nebo v kanceláři pod hromadami papírů. Teď už týden ležel doma s nemocí, proto mu ani moc nevadilo, že teď mrzne na kost, byl prostě jen rád, že je venku. Blondýn mu dělal příjemnou společnost, vodil ho po místech, která by jej vůbec nenapadla navštívit a neustále se snažil o něčem mluvit. Kdyby kapitána neznal takové roky, snad by si i myslel, že se snaží na něj udělat dojem, to ale nedávalo smysl, nedokázal totiž přijít na důvod, proč by to starší dělal. Vzduchem prolétl neposedný chladivý vánek, až to zamávalo miliardáři se šálou a zase se vytratil bleskově pryč. Bylo mu zima, ale cítil se hezky a nechtěl tu procházku kazit zbytečnými stížnostmi. Doufal ale, že je vojákova trasa brzy dovede na nějaké teplejší místo, i kdyby zpět do věže.

Steve si samo sebou všimnul, že je brunetovi zima. Možná si to ani sám neuvědomoval, ale třásl se jako osika. Už byli jen kousek od Stevovy oblíbené kavárny tady v Brooklynu, kam rád chodil, když ještě vydlel ve starém bytě. Bylo to první místo, co navštívil, jakmile se sousedství nastěhoval a udělalo na něj velký dojem. Možná za to mohl důvod starého předválečného stylu výzdoby celé kavárny, možná milá obsluha v růžových stejnokrojích anebo ten skvělý borůvkový koláč, po kterém by se dokázal utlouct. Doufal, že se tam bude playboyovi líbit a třeba si to tam taky oblíbí, jako on sám. Jen co zahnuli za roh z malého parčíku, přilákala je barva nevtíravého neonového poutače na konci ulice. Sunny Ville, dobová kavárna s tím nejlepším pečivem, jaké měl Steve tu čest okusit. Povzbudivě se usmál na zimou se otřásajícího bruneta a přidal trochu do kroku, aby tam byli co nejdřív. „Nedáš si kafe? Rád bych ti někoho představil." „Jako tady? Klidně, jen ať je to rychle, jinak se asi proměním v rampouch." Na důkaz svých slov vytáhl brunet ruce z kapes, jejichž konce prstů už byly úplně červené, skoro až fialověly. „Já ti říkal, ať se oblečeš teple." „Teple neznamená jako na severní pól Steve." Provokativně do něj dloubnul loktem, načež se rozeběhnul k malé kavárně nechávaje vojáka za sebou.

Uvnitř to krásně vonělo po kávě, čaji a ovoci, bylo tady nádherně teplo a hrála příjemná hudba, kterou měla obsluha puštěnou z gramofonových desek visících po stěnách. Tony nemusel být dvakrát pobízený, aby si stáhnul kabát a čepici pohodlně zapadajíc do hlubokého křesla vedle radiátoru. Oříškově hnědé stěny s karamelovým nábytkem a cukrově růžovými doplňky působily dohromady jako uklidňující stimul. Stačilo pár minul a brunet by byl schopný v tom vyhřátém křesle i usnout ukolíbaný příjemnou vůní okolí. Byl tady ale se Stevem, který se zrovna u pultu vybavoval s nějakou číšnicí a pravděpodobně jim objednával něco k pití, nemohl si tedy dovolit vypnout, to by bylo neslušné. Blonďák se otočil jeho směrem, široce se usmál a ještě, než vyrazil za ním, prohodil pár posledních slov k přebarvené brunetce s konvičkou v ruce. „O čem jste si povídali?" „Jen jsme se zdravili. To je Tamara, chtěl jsem ti ji představit. Byla to moje dobrá kamarádka, když jsem se probudil z ledu, hodně mi pomohla se začlenit do normálního života." Steve se neznatelně usmál nad vzpomínkou n staré časy. „A taky dělá ten nejlepší jahodový koktejl, co jsem kdy mel." Jen to dořekl a brunetka se vynořila zpoza rohu s tácem sklenic a talířků. Teď z blízka si Tony mohl všimnout, že není tak mladá, jak vypadala. Mohlo jí být tak šedesát, na sobě měla růžovou uniformu a bílou čelenku ve vyčesaných obarvených vlasech, obličej pokryt vráskami zjemnila tvářenkou a výrazné zelené oči ještě podtrhla řasenkou. Vypadala docela hezky, skvěle splývala s tímhle až kouzelně zastaralým místem. „Měl jsi pravdu Stevie, vypadá jako model z časopisu." Pobaveně se zasmála, načež z tácu vyskládala na stůl dvě sklenice mléčného shaku, kouřící šálky černé kávy a dva talířky borůvkového koláče se šlehačkou. Vypadalo to náramně dobře a ještě lépe to vonělo, až se Starkovi do úst nahromadily sliny. „Ne Tami, říkal jsem že JE model z časopisu. To je Anthony. Tony, tohle je Tamara." Blondýnovy líce nabraly růžovou barvu přes stálý úsměv na rozjasněné tváři. „Moc mě těší zlatíčko. Říkej mi Tami. Každý ze Stevieho kamarádů je tady vždycky vítaný." Brunet ani neměl moc čas zareagovat, když ho stařenka pocuchala ve vlasech a odcupitala zase zpět k pultu v přední části kavárny. „Je...svérázná. Na svůj věk má teda hodně energie." „Pravda. Je jako ženy z mé doby, milá a přátelská koketní stařenka. Připomíná mi minulý domov." Tony chápavě kývnul a ukousnul z koláče. Mohli probírat, jak důležité téma chtěli, ale před jídlem ho nikdy nic nezastaví. Steve už si sám stihnul všimnout, že brunetovo druhé jméno by mohlo být jedlík. Ten muž snad jedl i ve spaní, tedy pokud měl co. Nikdy mu však nevadilo pro něj vařit, vlastně ho to bavilo víc, než jen sezení ve svém pokoji. „Ehm...tak jak se ti zatím líbí výlet?" Blondýn si nervózně pohrával se slámkou svého koktejlu a pokoušel se zaměřit na cokoli mimo Tonyho tvář. „Vlastně i docela jo, něco takového jsem čekal. Procházka parkem, kavárna, už ti někdy někdo řekl, že jsi neměnný klasik?" Brunet si všimnul vojákovy nervozity, bavilo ho takto pošťuchovat, ač třeba nepřišel na důvod, proč je blonďák pořád tak nejistý. „Ne, asi jsi první." „Jak zarážející. Ne vážně, nechápu, že jsem první, vždyť to z tebe přímo čiší." Stark si prohrábnul vlasy, aby je dal zpět na své místo poté, co ho tak ta stará žena rozcuchala a upil z hrnku kávy. Musel uznat, že tady mají skutečně dobré jídlo i pití, chápal že to má tady Rogers rád. „Nicméně...model z časopisu, jo?" Blonďák pod těmi slovy ztuhnul, až se mu zcela napřímila páteř. „N-no není to přece lež, fotek máš v časopisech všude dost a nechtěl jsem jí říkat, jak se jmenuješ. Je obrovský fanoušek hrdinů. Tvrdila mi, že už jako malá holčička sbírala hrdinské kartičky a lepila si je v pokoji po stěnách. Myslím, že bys se jí nezbavil po zbytek dne, kdyby zjistila, že jsi Iron Man." Tony se musel smát vyhýbyvému jednání svého kolegy, ale byl rád, že jej takto „chránil", alespoň byla zábava. „A co máme na programu dál?" Steve se podíval na hodiny na stěně. Už byla skoro jedna a venku se pomalu začalo oteplovat, tím se mu trochu kazily plány. „Chtěl jsem tě vzít městskou do Washingtonu za Samem na zahradu, nedávno mi posílal fotky svojí zasněžené terasy. Myslel jsem, že bychom třeba postavili sněhuláka, ale asi to úplně nedopadne, tak snad nějaký oběd? Na co máš chuť?" Tonymu se zablýsklo v čokoládových očích současně s rozšiřujícím se úsměvem na tváři. „Fajn, tys vymyslel dopolední program, tak já nás vezmu na jídlo."
Lidičky, jsem poněkud zmatená. Píšu tyhle příběhy pro vás a jediné, co očekávám nazpět, je nějaký ten veselý komentář. Děkuji jedné osobě, která mi komentáře píše, jelikož je jediná. Reálně, vážně jsem si myslela, že alespoň ta minulá kapitola bude mít těch komentů víc. Doufám, že zvážíte, jestli vám váš čas stojí za krátkou zprávu nebo ne.
Vaše Tiranis.