Ještě jeden nový začátek - Quickhawk CZ

Kapitola 17.

Dny se táhly jako oblaky po nebi, hezky pomalu a klidně. Každý trávil svůj čas trochu jinak a každému obě to přišlo trochu jako mrhání. Pietro většinu dní proseděl doma, i když každé ráno se potichu vyplížil ven a začal zase cvičit, aby se dostal do formy. Nepřiznal by to, ale Clint jej podporoval víc, než by kdy myslel. V těchhle chvílích i věřil, že jednou bude zase běhat rychleji než světlo, bude cítit vítr ve vlasech a ráno si dá závody s vlakem, a ještě na něj bude čekat. Chtěl to všechno zase prožívat, dřív jej vzpomínky táhly ke dnu, jen se podíval na běžecké boty a začaly jej bolet zahojené jizvy, teď dokonce nastavoval budík, aby jej po ránu nikdo náhodou v lese nezahlédnul. Clint na druhou stranu s brzkým vstáváním nezápasil. Kolem osmé hodiny každý den vycházel z bytu, aby se do půl deváté dostal do práce a vypomáhal, i když zrovna nebyla žádná menší mise, kde by ho upotřebili. Stávalo se mu, že přišel na ústředí a Fury ho posadil za jeden z počítačů, byl na to ale zvyklý a nevadilo mu to. Jeho pýcha opadla někdy začátkem roku, teď se dalo říct, že to byl zase starý dobrý šprýmař, co ho užije ke všemu. Jak slíbil, v úterý se stavil do starého domku. Laura s dětmi ho rádi viděli, byli rádi za to, jak se zase dostává do normálu a když pak na večer odjížděl, nesl si s sebou igelitovou tašku napěchovanou pečenými buchtami a tunou obrázků, od svých dětí. Slíbil si, že si je rozvěsí po bytě, aby to tam nebylo tak prázdné, a ještě ten večer u televizních správ polepil polovinu obýváku. Když pak ten večer usínal, myslel na svou rodinu, na své děti a na to, že jednou je uvidí studovat a pracovat, a budou mít taky tak krásné děti, jako měl teď on. Byl si jistý, že z jeho podařené dcery vyroste další špionka, že půjde ve šlépějích tatínka. U Coopera si jistý nebyl. Začaly ho bavit počítače a technika, byl z něho profík a dokázal už se dostal i do matčina telefonu. Že by z něj byl hacker? V dobrých rukou by si mohl slušně vydělat a hodně lidem pomoct, opak by ho přivedl na cestu zločinu a schovávání. Když už byl u schovávání, nedokázal pochopit, jak se Pietro vydrží upoutat doma, nikam nechodit, nemít s kým promluvit, jeho samotného by to ubíjelo. A tak nakonec usnul s poslední myšlenkou na svého...kamaráda, ač to třeba neplánoval.

Ráno se bytem ozval řinčivý zvuk tolik proklínaného zvonku. Samo sebou tak následovala salva nadávek a výhružek, které stejně nemínily být kdy uskutečněny. Nikdy by si nenašel tu trpělivost a chuť k tomu skutečně ten zvuk vyměnit za něco méně násilného. Vyšoural se z ložnice jen ve spodním prádle na nohou bačkory a vrabčí hnízdo trčící do všech stran. Vlasy měl přeleželé, a tak se mu na pravém boku hlavy tiskla kulatá lysinka. „Halo?" „Ahoj, pustíš mě dovnitř? Je tady kosa." Blonďák překvapením pozvednul obočí. Že by spal tak dlouho? Ještě přece nemohlo být deset hodin, vždyť světlo venku ještě ani pořádně nesvítilo. „Jo, jasně." Zmáčknul tlačítko a slyšel ve sluchátku už jen krátké díky a klapnutí těžkých dveří. Zaskočený jeho brzkou návštěvou vešel do koupelny, aby alespoň zkulturnil svůj zevnějšek. Pročesal si nakrátko sestříhané vlasy a vyčistil zuby, na závěr si oplachuje obličej. Zrovna, když odkládal ručník, zaklepal dotyčný na dřevo dveří.

„Ahoj! Můžu dál?" Stříbrovlasý muž se usmál, načež lehce zaváhal a nejistě se na svého přítele zadíval. „Jasně, pojď." Blonďák vpustil mladšího do bytu, nedbaje příliš na to, že je stále jen ve spodkách a papučích. Vyzul si boty, pověsil přechodovou černou bundu na věšák a otočil se čelem majiteli bytu. Nerozhodně se zhoupnul na chodidlech přemítaje, zda dokončit plánovaný pohyb, nakonec se však stáhnul a raději se otočil ke dveřím obývacího pokoje. Udělal dva kroky, zastavil se v pohybu a zamračil se sám nad svou zbabělostí. Modrooký blonďák málem narazil do zad svého společníka, kdy se musel v chodbičce také zastavit. Byl stále rozespalý a zareagovat mu trvalo o trochu déle, než u něj bylo zvykem. „Pie-„ Překvapením rozevřel oči, když se na jeho rty natiskly ty mladšího muže. „Dobré ráno" Stříbrovlásek se nevinně zazubil a zmizel ve dveřích po pravé straně. „No dobré." Překvapení z něj vyprchávalo ještě pár dalších sekund, kdy jen stál nečinně v chodbičce a mnul si políbené rty. „Moc dobré." Spokojeně se usmál a vydal se do kuchyně postavit na čaj. Cestou si na nástěnných hodinách všimnul důležitého faktu, bylo za pět minut deset, což znamenalo, že skutečně prospal jednu čtvrtinu dne.

„Jak ses měl?" S dvěma hrnky vařícího čaje vešel do obýváku a měl co dělat, aby je neupustil na zem. Pietro byl k němu otočený zády svlečený do půl pasu se předkloněný skláněl pro něco do batohu. „Jo, fajn. Začal jsem trochu cvičit a tak." Natáhnul na sebe zřejmě čisté tričko a předešlý kus oblečení schoval do batohu. Když se pak stříbrovlasý otočil ke staršímu čelem, měl chuť začít se zkoprnělému obličeji smát. „Víš že je neslušné takhle očumovat lidi?" Zasmál se a sednul si na gauč tak, že zbývalo jen minimum místa pro jindy se roztahujícího blondýna. „Já ale přece...to je jedno. Dáš si ovocný?" „Heřmánek pořád nikde?" Dostalo se mu záporné odpovědi, za niž rozhodně nebyl rád, ale dalo se to překousnout. Jen krátce kývnul a trochu se posunul, aby se starší na pohovku vedle něj vlezl. „Jsem úplně mrtvý. A to jsem si myslel, že mám nějakou fyzičku v záloze." Modroočko se kysele zašklebil a prohrábnul si prsty pravé ruky dlouhé propocené vlasy. „Neříkej, žes to sem doběhnul?" „Ne celé. Koupil jsem si lístek o dvě stanice vzdálený New Yorskému centru a zaběhnul si podél tratě ranní tréning. Ještě to bude trvat, než se zase dostanu na svoji rychlost." Odhodlaně se usmál a natáhnul dlouhé nohy k hraně stolu o kterou je opřel. „Svoji rychlost? Nehodláš zase začít s hrdinskou kariérou, že?" Blondýna jeho nadšení pro běh sice těšilo, nechtěl jej ale zase vystavit nebezpečí, bál se o jeho život. Stříbrovlasý muž byl už od povahy zbrklý a impulzivní, jistě by neváhal a riskoval život podruhé, kdyby měl možnost někoho ochránit. „Blázníš? Vždyť jsem nebožtík. Ne, jen si chci zase připadat...v pořádku. Posledních pár týdnů mě nakoplo chtít žít zase naplno, tak jako předtím." Věděl, že to už nikdy nebude jako předtím. Nevěděl, zda to přikládat okolnostem jako dobrou nebo špatnou věc, ale rozhodnul se z toho těžit a soustředit se na pozitiva. „To zní úplně jako ty. Fajn, tak já ti pomůžu s tréningem." „Ty mě pomůžeš? A jak to chceš dokázat? Raketové boty?" Dobíral si ho, oba to věděli a ani jednomu to nevadilo. Bavilo ho dělat si z něj srandu a zkoušet, jam až může zajít. „Tak schválně, jestli dokážeš slalom mezi mými šípy, hm?" „To mě chceš zase zastřelit?! To ti pěkně děkuju." Na oko dotčeně se otočil stranou, ale nechával na své tváři široký úsměv. „Takže si netroufáš? Použiju tupé konce." Naklonil se k mladšímu a provokativně jej šťouchnul do ramene. „Tak platí." Otočil se k blonďákovi čelem a obdaroval ho perdou do zad. „Tos nečekal, co?" A s tím se oba začali nahlas smát.
Tak co si to vyzpravit ještě jednou kapitolkou?😁 Hlavně nezapomeňte na komentík a hvězdičku!
Vaše Tiranis!