Ještě jeden nový začátek - Quickhawk CZ

Kapitola 21.

Jízda vlakem byla vždy únavná, ale takhle po ránu se ještě dala docela dobře vydržet. Navíc mu cesta utekla pocitově o mnoho rychleji, jelikož mohl myslet nad samými příjemnými věcmi. Díval se z okna, pozorujíc vysoké stromy kolem tratě a míhající se domky sem tam vzrostlé z pustých luk a zoraných polí zasněžených čerstvým prašanem. Občas se po obloze proletěl pták ještě rychle spěchající do teplých končin, nebo jen vrána či havran větřící v bílé pustině svou kořist. Slunce bylo ostré a zubaté, ale nehřálo, jen pálilo svým pronikavým světlem do očí, že nakonec byl jeho intenzitou donucen stáhnout rolety a zamezit tak dalšímu výhledu. Seděl u okýnka v řadě sedadel ekonomické třídy, bylo mu hloupé utrácet za kupé, když jel sám a nehodlal se prospat. Rozhlížel se po poloprázdných sedadlech a přemýšlel, zda jsou tyhle ranní spoje pro dráhy výnosné, nebo je to jen nucený spoj, aby frekventovaně nezadrhávala doprava. Než se nadál, mohl vystoupit, jelikož jeho vlaková stanice byla na dosah. Počkal, než se kola těžkého vagonu zastaví a teprve pak zhopsal schody dolů a namířil si to přes halu ven. Tam se ale nedostal, zarazila jej totiž postava stojí u výdejního okénka v černém kabátě a klobouku. „Shelly? Co tady děláš?" Zavolal na svého černovlasého přítele, který po jeho zaregistrovaní přetrhnul hovor s ženou za pultem a rozešel se jeho směrem. „Chtěl jsem jet do New Yorku, nebral jsi mi telefony." Zamával malou kovovou krabičkou stříbrovlasému před očima, načeh ho lehce plácl po zátylku, jako to dělávali učitelé na středních školách. „Hej! Mě ale nic nezvonilo." Nehodlal se nechat mlátit, když nebyl na vině. Strčil ruce do kapes, aby vytáhnul svůj přístroj a zarazil se. Látkové kapsy černé bundy byly prázdné. Zkusil tedy prohrabat batoh, ale ať se podíval, do které kapsy chtěl, nenašel mobil ani v jedné z nich. „Sakra. Musel jsem ho nechat u Bartona v bytě. To je teda den." Naštvaně podupával nohou a snažil se vymyslet, co teď dělat. „No tak když už jsem si vzal to volno a chtěl tě tam jet hledat, tak alespoň nebylo nadarmo." Vysoký muž přešel zpět k okénku a usmál se na pohihňávající se prodávající. Musela pravděpodobně sledovat celou jejich scénu z povzdáli a teď se jim smála. Vyměnili si papírové doklady a o pár chvil později už oba muži nastupovali do vlaku jedoucího zpět do velkoměsta.

„Co že jsi přijel už ráno?" „Mám novinky." Mladší se usmál a natáhnul své nohy přes celou řadu sedadel v kupé. Vychutnával si, že mohou bít v malé místnosti sami, ačkoli se jistě brzy zaplní zbytek jejich malého soukromí, jak se budou městu přibližovat. „Novinky? Jaké?" Černovlásek byl už od své přirozenosti velmi zvědavý typ, vlastně byl až enormně vlezlý, když na to přišlo a každá nová informace pro něj znamenala velký dárek a oslavy. „Víš jak jsem ti říkal, že jsi měl asi pravdu?" „Pravdu? Myslíš s tím, že seš gay?" Stříbrovlasému povadl úsměv na rtech, ale i přesto s kyselou grimasou přitakal. Nelíbilo se mu to slovo, nepřišlo mu...příjemné. Vždy slyšel o gayích samé hrozné věci a trapné vtipy, označovat se za jednoho z nich rozhodně nechtěl. „No? Nějaké nové poznatky?" Vyššímu zajiskřily oči vzrušením a odložil i noviny, které doteď držel ještě nerozevřené v rukou s plánem začít je číst, tohle byla ale mnohem poutavější debata. „Myslím, že mám přítele." „Myslíš? Jak jako myslíš?" Černé upravené husté obočí vyletělo nahoru v otázce. Neskutečně ho zarazilo použití slovního spojení, něco takového člověk neřekne, když oznamuje, že s někým chodí. „No...neřekli jsme si nic konkrétního, jen že to spolu zkusíme. Je to...něco jako vztah, ale nemá to jméno, chápeš?" A už zase mu na tváři naskočil přiblblý úsměv štěstí, když si uvědomil, že teď je ve „vztahu" a má „kluka". Je to poprvé v životě, kdy není single a vůbec mu to nevadilo. Ty hloupé řeči, co vedli kluci ve škole, když ještě byli děti mu přišly absurdní. Jen výmluvy, když nechceš ublížit jiným, protože na vztahu mu nepřišlo nic špatného. „Nemá jméno? Ach bože, do čeho jsi to zase spadnul." Černovlásek si protřel tvář a soucitně se na zmateného mladšího muže podíval. „Hele Pietro, víš že mi na tobě záleží a nechci, abys spadl do nějakýho humusu, jasný? Oni chlapi, co říkají tyhle věci...nejsou hodný. Tohle většinou říkaj jen zmetci, co tě chtě uhnat, chápeš? Jako do postele. Cukrování, sex a pak kopačky." Soucitně poklepal svému příteli na rameno a hodlal pokračovat v litovném proslovu, ale mladší jej rázně přerušil. „Chápeš to špatně." „Cože?" „Říkám, že to chápeš špatně. Já chodím s Bartonem, ten by mi neublížil." Obočí měl stažené do rovné linky a zarputile svíral ruce na hrudi dávaje najevo, že se neplete. „Cože?!" Černovlasý měl dojem, že se přeslechnul. Ještě před týdnem spolu jeli vlakem a jeho mladší kamarád jej zarputile přesvědčoval, že je heterosexuál, se svým kolegou nemá žádný vztah a chlapa by nikdy nepolíbil. A teď tvrdí naprostý opak, dal se dohromady s tím blonďatým staroušem, a dokonce u něj pravidelně přespává?! „No sám jsi to přece říkal a pak přišla ještě Natasha a oba jste to pořád opakovali, tak jsem si myslel..." „Počkej, kdo? Kolik lidí o tobě ví?!" Jeho vzrůstající neklid se hromadil v hrudi, která jej zase začala bolet jako tenkrát. Viděl zase ležet jeho prošpikované tělo kulkami na zakrváceném písku a sotva se zvedající hrudník a slabě sípající dech. „Jen dva. Nehodou na to přišla ještě Natasha Romanovová, ale Clint mě ujišťoval, že to nikomu neřekne. Jestli jí věří, tak já taky." „Zbláznil ses?! Věříš? Věříš?!!!! Můžeš mi říct, kam jsi dal rozum?! Co-co když tě nahlásí, co když tě najdou. Dokážeš si představit, co všechno se ti může stát, jestli tohle praskne?" Klepaly se mu ruce a srdeční tep se zrychloval s narůstajícím tlakem. Mozkové závity na plné obrátky uvažovaly o novém úkrytu a prostředcích, jak to všechno zase vyžehlit, ale teplé dlaně jeho společníka na jeho tvářích ho dostaly poměrně rychle zase do nepříjemné reality, reality, kde šlo stříbrovláskovi každý den o holý život a on mu nebyl schopen nijak víc pomoci, než jak doteď dokázal. „To bude v pořádku, hmm? Nikdo další už to nezjistí, slibuju." Povzbudivě se usmál a černovlasý tak měl poprvé za celou tu dobu možnost všimnout si těch šťastných jisker v ledově modrých očích, těch ohníčků, které tam dřív neplály, jako vyhaslé pece, v nichž se opět rozhořely plameny. „Modlím se, abys měl pravdu, jinak jsme v rejži."

„A máš klíče?" Šli pomalu ulicemi velkoměsta oba schovaní před zraky ostatních pod lemy kapucí nebo velkých klobouků. „Ne, ale to není problém, ne?" „Ne, není, to já jen tak." Starší pohodil rameny a zabořil omrzající ruce hlouběji do kapes. Nadával sám sobě, že si nevzal teplejší oblečení, ale nečekal, že bude až taková kosa. Před dům se dostali někdy kolem půl jedné hodiny odpoledne, slunce už bylo vysoko nad městem a většina lidí byla zalezlá v práci nebo útulných domovech a obědvala. Nebylo tedy moc okolních svědků, jež by mohli přihlížet počínání si vysokého muže, jež obratně odemykal soupravou špeháků vchodové dveře panelového domu. „Proč nezvoníme na zvonek?" „Není doma, je ve Stark Tower." „tak proč mu nezavoláš z mojeho mobilu, ať přijde a my se nevystavujeme dalšímu riziku, že nás čapne policie?" „Neznám jeho telefonní číslo." Stříbrovlasý pohodil nezaujatě rameny a zatlačil do právě odemčeného vchodu. „Za tohle mám u tebe týden večeře." „Klidně i dva, ale pochybuju, že budu každý den doma." Provokativně na něj mrknul, než se vydal po schodech nahoru a nechal opařeného černovláska za sebou. „Tak jdeš? Jsou tam ještě jedny dveře." „Ty nevděčná potvoro. Proč já ti vůbec pomáhám." „Protože mě zbožňuješ!" „Spíš se bojím o tvůj zadek." „Prašť jako uhoď."
Ahojky! Nebudeme mi to věřit, ale úplně jsem zapomněla na vydání kapitoly.😅😅 Moc se omlouvám a doufám, že to moc nevadilo a i tak jste si ji užili. Píšu teď zrovna asi 40 kapitolu a pomalu se to snažím ukončovat, tak mi držte palce, ať z toho zase není nějaký nekonečný příběh. Hoďte komentík s hvězdičku!!
Vaše Tiranis!