Ještě jeden nový začátek - Quickhawk CZ

Kapitola 41.

„O můj bože Stevie! Co tady děláš zlato?" Rudé vlasy se zeleným melírem se blýskaly v hnědorůžové kavárně tak sytě, až to nešlo přehlédnout. Malé zavalité tělo postarší ženy se prohnalo na vysokých podpatcích kolem pultu a rázem viselo kolem krku překvapenému blondýnovi. „Tami, vypadáš...skvěle. Nová barva vlasů?" „Všiml sis! Děkuji, taky myslím." Na stařičkém obličeji se silnými vráskami podél kontury očí se rozlil široký úsměv. „Tak si sedni, dáš si kávu?" „Čaj, děkuju." Blondýn se nemohl vynadívat, jak ta čilá osmdesátnice stále rozverně obsluhovala své zákazníky, ač už ji třeba bolela kolena i záda, tento týden však její vlasy zářily červenou barvou a v nich dlouhé navázané zelené prameny vynikaly jako v jahodníkovém křoví sladké zralé plody. Když tady byl s Tonym naposledy před skoro měsícem, všechno bylo ještě jinak. Od té doby se jeho život změnil téměř od základu, nabral na sytosti, energičnosti, skoro tak jako tato postarší žena na svém entuziasmu. „Tak honem, povídej!" Na vysokých hnědých botkách s pořádným klínkem si to k němu cupitala už i s kouřícím se hrnkem zeleného čaje. „Mám se dobře Tami, všechno je skvělé. Bydlím teď víc v centru, tak to mám k tobě daleko, ale neboj, alespoň jednou do měsíce si nenechám ty tvoje dobroty ujít." „Já s říkala, kde se mi touláš Steviečku. To je dobře, že bydlíš v centru, mladí lidé by měli být v centru dění." Stařenka se pousmála a ukradla blondýnovi hrneček ze kterého upila. Stevovi to vůbec nevadilo, byl na pomatené neuspořádané chování té skvělé ženy zvyklý, vlastně mu bylo příjemné. „A co ten krásný kolega, co tady byl s tebou, hm? To byl fešák, po tom by holky skočily, kdyby ho viděly." Kulatá žena se opřela o pohodlné čalounění tmavohnědé sedačky a hraně zavzpomínala na měsíc starou návštěvu. „To kdyby viděla Julinka, takový kus. Máš ty ale dobrý vkus na lidi." „Tamaro prosím, je to trapné." Kapitánovy tváře hořely sytě rudou barvou a bezradně se je snažil schovat do hrnku čaje před ostatními kolegyňkami své známé. „Jsme spolubydlící a je to zábava. V práci mám teď spoustu úkolů, takže se nenudím." „Páni, já ti už ani nevím, co to nudit se znamená. Začínají mě bolet kolena, to z toho věčného pobíhání, ale copak by ty mladé holčiny zvládly, co já? Ani omylem! Já jsem unikát." „To jsi, o tom nikdo nepochybuje. Chtěl jsem ti něco dát." Vyšší z dvojice se sehnul ke své tašce, co ležela na zemi, a vytáhnul z ní krabičku zabalenou do starorůžového papíru s velkou mašlí. Věděl, jak moc má stařenka tu barvu ráda, čišela z každého místa malé kavárny, a tak nemusel ani čekat na otevření dárku, už teď byly její vrásčité tváře roztaženy do nadšeného úsměvu. „Ach Stevie, to sis neměl dělat škodu." Opatrně, aby co nejméně poničila papír, rozbalila úhledně obalenou podlouhlou krabici a otevřela kartonové víko. Na odezvu nemusel voják čekan ani sekundu, jeho krk již o drobnou setinku času později okupovaly těžké paže. „Děkuji moc zlato, to je krásný dárek." Počkal, než se žena usadila zpět na své místo, poté vstal a vytáhnul z rozbalené krabice desku přecházeje k malému stolku v rohu pokoje. O malou chvíli později již kavárnou cinkaly jemné tóny staré písně, jež se linuly z gramofonu. „When Summer is gone, moje oblíbená." „Já vím, máš přece narozeniny." Blondýn se mile pousmál, vzal starou ženu za obě dlaně a vytáhnul ji do stoje. „Bude mi ctí smět si s vámi zatančit krásná slečno." Mírně se poklonil a políbil hřbet protáhlé paže, než uchopil stařenčin pas a jako po parketu začal mezi stolky a křesly lehkými kroky vést ženu v rytmu písně za hlasitého veselého smíchu obou z nich. Steve rád tančil, měl rád hudbu a společenské akce, uměl kde který známý tanec, těm novodobým však nerozuměl. Přišly mu tak...divoké, nestálé, neuspořádané, jako tahle divoká vířivá doba, dokonale se k ní hodily. On se ale hodil do svých dob, do devadesátek, kdy lidé milovali jazz a hudbu hrála kapela, ne elektrický panel.

„Dobrý den paní Tamaro, přišel jsem si pro Steva, je tady?" Nízký brunet se zastavil u ženy stojící za pultem a mile se na ni usmál, ač třeba svým cvičeným úsměvem. „Ach to je mi překvapení, Anthony? Pamatuji si to správně?" „Ano, rád vás zase vidím, vypadáte báječně." Rozepnul si dlouhý kabát, který teď v začínajících teplých dnech odcházející zimy nosil a posadil se na měkkou vysokou židli u baru. „Snad mi ho nechcete ještě odvést, je tu bez něj taková nuda." „Budu vás muset zklamat, máme domluvenou večeři." Rusovlásce nebezpečně blýsklo v očích, než se mile usmála a posunula po desce baru k muži malého vzrůstu hrneček krásně vonící kávy. „Ano ano, Stevie povídal, že má dnes důležité rande. Moc vám to přeju chlapci, je dobře že už není ten můj cukroušek sám. Začínala jsem mít o něj starost." Tony viditelně zbledl po jejích sladkých slovech o několik odstínů, až se téměř podobal barvě bíle natřeného stropu. Domluvili se společně, že o tom nikomu říkat nebudou, že by Steve jejich slib porušil? „Vážně? Říkal? Ehm...no to víte, je to skvělý muž, všímavý." Zdálo se mu, že je najednou v malé kavárně příliš velké teplo, rameno mu začalo nepřirozeně škubat v nechtěném tiku a hrdlo se svíralo, že se ani nedokázal té vonící kávy napít. „To on je, hlavně si ho nenechte utéct! Takoví už se dneska nerodí." „To si nejsem tak jistý." Vzrůstal v něm hněv a dotčení. Jak jí to mohl říct? Měli dohodu! Prudce se obrátil směrem, kde slyšel těžké kroky a vrzající dveře, jen aby viděl blondýna s úsměvem od ucha k uchu vycházet ze záchodků. „Tony! Jsi tady brzy, rád tě vidím." Vojákovi zmrzl úsměv na tváři při bližším pohledu do hnědých žhnoucích očí, po zádech mu přejela husina. „Zrovna jsem si tady s Antonym povídala, jak jste krásný pár Stevie." „C-co že jsme?" Teď už se neusmíval nikdo, a to ani věčně přívětivá servírka. „měl jsi mi to říct Stevie, ale nezlobím se, bude vám to společně moc slušet." Půlkruh prořízlých rtů se jí do tváře vrátil téměř okamžitě, kdy blondýnovi zároveň podávala jeho bundu. „Počkej, tys jí nic..." Brunet se potřeboval okamžitě napít. Na jeden lok do sebe obrátil celý hrneček tmavé kávy, následně se hlasitě rozkašlal, jelikož zapomněl na usazený logr na jeho dně. „...jste vážně dobrá, takhle mě napálit." „Tomu se říká vrozený talent mladý muži. Tak se mějte hezky a zase brzy přijďte!" Energická stařenka na ně s úsměvem zamávala strkaje je k východu z kavárny. „A nebojte, nikomu to nepovím!" To byla poslední slova, co ti dva zaslechli, než za nimi klaply dveře malého obchůdku a cedule na dveřích se obrátila v oznámení ukončení obslužních hodin. „Jsi si jistý, že je ta ženská normální?" „Víš, že teď už si nejsem tak jistý?" Oba se nervózně zasmáli přidávaje do kroku k blízkému parku. Dnes společně naplánovali nějaký ten týden odkládanou večeři, Tony chtěl vzít blondýna k dlouholetému příteli domů. Jeho třetí žena skvěle vařila a už dlouho obepisovala brunetovu sekretářku dotazy, kdy se pan Stark zase u nich doma zastaví. Navíc si nižší přál, aby se jeho dva důležití muži v jeho životě pořádně seznámili a třeba se i spřátelili. Od toho nedorozumění před příchodem Ultrona z nich zrovna kamarádi nebyli.
Překvapení, že vydávám tak brzy? Minulá kapitola měla neskutečně hodně ohlasů, tak jsem si říkala, že si ji zasloužíte.
Vaše Tiranis!