Don't Leave Me [Fred Weasley]

To má být vtip?!

10. ledna 1992

Pátek - den jako každý jiný, alespoň v našem málem městečku v Jižních Čechách.

*****

Hned po škole jsem se s mojí nejlepší kamarádkou Dianou vydala k ní domů, stejně jako každý jiný pátek po škole. Všechny úkoly už jsme měly hotové a tak jsme si jen tak povídaly, smály se a také jsme poslouchaly muziku a abych nezapomněla, také jsme zpívaly - chvílemi trochu falešně, ale bylo nám to naprosto ukradené. Prostě jsme si užívaly volna, přesně tak, jak to děláme vždy. Jenže i ty hezké chvíle musí někdy skončit.

V půl čtvrté jsem musela vyrazit domů. Jestli se doma neobjevím do pěti hodin, dostanu zaracha nejméně do konce února. Takže je lepší, když přijdu ještě před celou. Ne, že by se mi tam zrovna dvakrát chtělo, ale s Carinou - mou macechou - nejsme zrovna za dobře a popravdě řečeno, ta nenávist je oboustranná. Zajímalo by mě, co na ní táta vidí, a o mé nevlastní sestře ani nemluvím.

*****

"Jsem doma!" Ohlásila jsem svůj příchod tak hlasitě, aby mě bylo slyšet i ve druhém patře, ale na zpět žádný ohlas nepřišel. Batoh jsem si odložila ke schodům, zula jsem si boty a uklidila jsem je do botníku, svlékla jsem si bundu a pověsila jsem ji na věšák, pak jsem se vydala do kuchyně. Táta stál u sporáku - jako vždy - a připravoval večeři.

"Nechceš s tím....," nakoukla jsem do jednoho z hrnců, "ať už je to cokoliv - pomoct?"

"To je dobrý, prcku. A aby bylo jasno, co jsme si říkali o urážení večeří," řekl táta bez toho, aby se na mě podíval.

"Že si urážky necháváme až ke stolu," vyřkla jsem jedno ze zlatých pravidel naší domácnosti. Táta se při tom trochu pousmál. Sám to pravidlo vymyslel, protože moc dobře věděl, že není zrovna dobrý kuchař. Umí velkou spoustu věcí, ale vaření k nim opravdu nepatří a proto mu často pomáhám.

"Přesně tak," přitakal táta s velkým úsměvem na tváři. "A jak bylo ve škole?" Zeptal se zvědavě.
A je to tu, no paráda.

"Jako vždycky, však to znáš," řekla jsem s marnou nadějí, že se nebude vyptávat dál. Ale bohužel, svého tátu znám líp, než kdokoliv.

"Vážně?" Zeptal se a já jen přikývla na souhlas. "To je zvláštní. Víš, dnes mi volala Linda a říkala, že jí volali ze školy," začal táta a já věděla, že už se z téhle kaše jen tak nedostanu. "Prý jste s Dianou zase něco provedly."

"My jsme nic neudělaly!" Zabručela jsem naštvaně. "To Avery a ta její parta, posmívali se nám a uráželi nás. Diana se neudržela a možná, Avery tak trochu praštila," snažila jsem se nás ospravedlnit.

"Možná?" Zopakoval táta a podíval se na mě s nadzdvihnutým obočím.

"Jo. No a pak se na Dianu pustila ta její parta a já se mezi ně možná připletla." Táta se na mě značnou chvíli jen tupě díval.

"Takže, žádné divné příhody?" Zeptal se trochu nejistě a já se nad tím zamyslela.

"No, když Adam přitlačil Dianu na skříňky, snažila jsem se je od sebe odtrhnout, jenže jsem neměla dost síly. Naštvala jsem se a byla jsem připravená ho pořádně nakopnout, jenže v tu chvíli na chodbě kus od nás bouchnul - spíš přímo explodoval hasičák. Když se u nás objevil dozor, Avery tu spoušť hodila na mě a na Dianu." Táta se zarazil uprostřed pohybu a nebýt toho, že se jeho "bašta" začala připalovat, stál by tam ještě teď.

"Jak zní Averyno zlaté pravidlo?" Zeptal se mě táta, po chvíli ticha.

"Ve škole jí nesmím lézt do cesty," vyřkla jsem další zlaté pravidlo, které jsem ani jednou neporušila, ale Avery ho porušuje pořád dokola.