Don't Leave Me [Fred Weasley]

Havraspár na výsluní

 19. června 1992

Byl třetí pátek v červnu a jediné, o čem všichni od rána dokázali mluvit byl famfrpálový zápas mezi Nebelvírem a Havraspárem. 

Musím se však přiznat, že i já toho měla plnou hlavu již od začátku června. Možná to však bylo způsobené tím, že mojí spolubydlící a velice dobrou kamarádkou – nebála bych se ani říct nejlepší kamarádkou – byla naše střelkyně. Další fakt byl, že můj nejlepší kamarád na celém světě byl náš odrážeč. Další mou velice dobrou kamarádkou byla naše chytačka. No, a nakonec bratr mojí další spolubydlící a kamarádky byl náš brankář a také náš kapitán.

Když nad tím teď tak přemýšlím. Rozhodně to bylo způsobeno tím, že mě dennodenně obklopovali hráči famfrpálu.

Tím jsem si na své kamarády však nechtěla stěžovat. Měla jsem je ráda a famfrpál mě také velice chytil. Dalo by se až říct, že jsem se cítila jako součást našeho týmu. Moje tréma a napětí totiž rozhodně převyšovaly pocity všech ostatních v tento den. Měla jsem strach o své přátele, protože famfrpál nebyl zrovna dvakrát bezpečný sport a také jsem se bála, že když nevyhrajeme, tak do konce roku nebude s mými přáteli slova. 

*****

Seděli jsme ve Velké síni u oběda. Zápas se blížil a napětí mezi studenty stoupalo. U všech stolů probíhaly napjaté konverzace, hlavně tedy u nebelvírského a havraspárského všichni štěbetali a natěšením se téměř třásli. 

Tématem číslo jedna bylo, že nebelvírský tým bude muset odehrát svůj poslední letošní zápas bez svého zářného chytače z prvního ročníku, Harryho Pottera. Dostal se totiž na ošetřovnu, a tudíž nebyl schopný odehrát zápas. Ezra byl z toho zjištění štěstím bez sebe, stejně jako zbytek našeho týmu. Canis sice tvrdila, že by si s tím Potterovic klukem poradila levá zadní, ale všichni jsme na ní jasně viděli, že se jí o něco málo ulevilo, když se dozvěděla, že dnes nebude muset nastoupit proti Harrymu Potterovi, klukovi, který přežil.

Neříkám nic, Canis byla dobrá chytačka, přímo úchvatná a bylo velice těžké, aby jí někdo vykolejil. Vždy, když se však začalo mluvit o Harrym a famfrpálu, očividně znervózněla a jen zřídka přispívala do konverzace. 

Nikdo nevěděl, co se malému Harrymu stalo, a to mě děsilo nejvíce. 

Nepotkávali jsme se nijak často a ani jsme spolu nijak často nemluvili, ale i tak mi přišlo, jako bych měla povinnost ho chránit a dávat na něj pozor. Bylo to snad jako bych ho znala od narození, což byla naprostá hloupost. I tak mi to však občas tak připadalo. 

Takže ano, na jednu stranu jsem byla ráda, že je nebelvírský chytač ze hry a Oliver Wood, kapitán nebelvírského družstva z pátého ročníku, za něj bude muset do hry nasadit náhradu. Na druhou stranu jsem o Harryho měla z nějakého nevysvětlitelného důvodu strach. 

Z mého zamyšlení mě vytrhla dusící se Andie, která se ládovala vším možným. Od chvíle, co jsme si sedli ke stolu v Andie zmizely nejméně čtyři obrovské chlapské porce VŠEHO! Nechápala jsem, kam to dokázala v tom svém štíhlém průměrně vysokém těle narvat, ale nějak se jí to podařilo a pořád nepřestávala.

"Říkal jsem, že máš přestat, jinak se pobleješ!" peskoval ji Ezra mezitím, co jí pomáhal vykašlat cokoliv, co se jí podařilo vdechnout. Pravdou bylo, že jsem o ní měla celkem strach. Nikdy předtím jsem jí neviděla se tak cpát.

Tréma dělala s každým z našich hráčů něco jiného a na všech to bylo dosti zřetelné.

Andie se cpala rychlostí blesku. Ezra se snažil vypadat vyrovnaně a působit na ostatní stylem, že má celou dnešní hru na háku, i když jsme všichni věděli, že to nebyla ani z daleka pravda. Diego narozdíl od Andie nejedl vůbec a od jídla neustále odvracel pohled, protože se mu zvedl žaludek pokaždé, co si představil, jak vkládá jakékoliv sousto do úst.