Don't Leave Me [Fred Weasley]

Záblesk minulosti?

Stála jsem na malém schůdku v rohu té zapadlé místnosti v čajovně a pozorovala jsem skupinku mladých kouzelníků, kteří seděli na druhém konci místnosti. Nahnula jsem se, abych viděla i na zbylé zákazníky a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. V čajovně bylo plno k prasknutí!

"Ale no tak, Náměsíčníku! Nebuď labuť!" ozvalo se z druhé strany místnosti. Otočila jsem se zpět na skupinku kouzelníků, kterým mohlo být tak kolem šestnácti, možná sedmnácti let. Kolem dřevěného stolku posedávali čtyři chlapci a dvě dívky. Pozorně jsem si skupinu prohlédla. 

Dívka, která se válela v jednom z křesel měla dlouhé, až nepřirozeně rovné sněhobílé vlasy. Hlava jí visela přes opěradlo, díky čemuž jí pomalu ale jistě padaly brýle, které vypadaly zašle a bylo na nich vidět, že na několika místech byly mnohokrát slepované. Měla na sobě šedivý svetr – který patřil ke školní uniformě – na kterém byl vyšitý znak Havraspáru.

V křesle naproti ní seděl mým očím již známí chlapec. Byl to ten hnědovlasý kluk z fotky. Vypadal téměř stejně jako na fotce, jen na obličeji měl dosti viditelné šrámy. Kde k něčemu takovému asi přišel?  

Tentokrát jsem na něm neviděla nic, co by do světa hlásalo, že je z Nebelvíru. 

Další chlapec přes něj měl ledabyle přehozené dlouhé nohy a zbytek těla mu trůnil na pohovce. Trochu lépe jsem si ho prohlédla, a to co jsem viděla mě lehce zaskočilo. Nikdy předtím jsem ho neviděla, ale stejně mi na něm přišlo něco velice povědomého. Měl černé vlasy, kolem hlavy omotanou nebelvírskou kravatu a na nose černé kulaté obroučky jeho brýlí. Za oněmi brýlemi se skvěly krásné zelené oči a pod nosem se pomocí horního rtu snažil vybalancovat hůlku, což se mu vedlo až působivě dobře. 

"Nejsem labuť, Červíčku!" bránil se hnědovlasý chlapec z fotky a nasupeným pohledem probodával chlapce, který seděl naproti němu na zemi. Červíček? Zvláštní přezdívka, pomyslela jsem si a zaměřila se na chlapce, o kterém zřejmě byla řeč.

Byl to lehce oplácaný chlapec menšího vzrůstu, měl delší hnědé vlasy a jeho celkový tvar obličeje mi připomínal myš. Nic z toho, co měl na sobě, mi nepomohlo přijít na to, do jaké koleje patří, a tak jsem svůj pohled přesunula na chlapce, který seděl na pohovce vedle něj – na stejné pohovce, jako seděl ten chlapec s brýlemi.

Byl to ten druhý kluk z fotky. Černé kudrnaté vlasy měl tentokrát rozpuštěné, kolem hlavy měl omotanou nebelvírskou kravatu stejně, jako ten kluk s brýlemi, obě nohy měl natažené na malém dřevěném stolku před pohovkou a v pravé ruce držel hůlku, se kterou si neustále pohrával.

"No tak, kluci! Řekněte mu, že to je šílenství!" žadonil své přátele hnědovlasý chlapec z fotky – řekla bych, že asi Náměsíčník. 

"Tichoši?" prohodil ledabyle černovlasý chlapec s brýlemi.

"Dvanácteráku," odpověděl mu stejným tónem černovlasý chlapec z fotky.

"Jak dlouho ještě necháme tyhle staré manžele hádat se?" zeptal se chlapec s brýlemi – zřejmě Dvanácterák. Co to je za divné přezdívky, které všichni mají?! "Začíná mi to lézt na mozek," dodal a hůlkou, kterou předtím balancoval, se začal drbat vzadu na hlavě.

"Stejně jako nám leze na mozek tvoje posedlost Evansovou?" zeptala se otráveně dívka se sněhobílými vlasy, jejíž hlava stále vysela vzhůru nohama. Její poznámka rozesmála všechny, až na tázaného, který naopak vypadal celkem podrážděně.

"Copak já můžu za to, že pořád odmítá připustit si pravdu o tom, že mě celým svým srdcem miluje." Další vlna smíchu, která s sebou nestrhla jen Dvanácteráka.