Don't Leave Me [Fred Weasley]

První máj, lásky čas

1. května 1992

Pro většinu lidí byl první květen dnem lásky asi tak stejně jako čtrnáctý únor. Pro mě to ale znamenalo něco úplně jiného. 

Byla jsem zase o rok starší.

Diego mi hned ráno popřál ve společenské místnosti tím, že mi začal recitovat jednu z nejznámějších mudlovských básní a rozhodně se v tom vyžíval. 

"Byl pozdní večer – první máj –
Večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
Kde borový zaváněl háj," recitoval mi s úsměvem, když jsme procházeli společenskou místností k východu. Musela jsem nad ním jen s úsměvem kroutit hlavou. Ale abych se přiznala, tak jsem se k němu po chvilce přidala a než jsme došli na snídani do Velké síně, zvládli jsme odrecitovat celou jednu ukázku. 

Samozřejmě se mi u stolu hned pochlubil tím, že mi sebral pár knížek, když jsem nedávala jedno odpoledne ve společence pozor. Jedou z nich byl i Máj, který se mi tam musel nechtěně připlést. 

Jo a také to znamenalo, že se závratně blížil konec školního roku. 

Měla jsem za sebou několik dalších úspěšných zkoušek. A to sice z bylinkářství – i když buďme k sobě upřímní, tu jsem zvládla jen díky tomu, že profesorka Prýtová zavřela obě oči a zacpala si při tom uši a nos – a lektvarů, ze kterých jsem měla nahnáno víc než z dějin čar a kouzel. 

Snape byl po celé dvě hodiny, co moje zkouška trvala, nevrlý. Naštěstí byl na zkoušce přítomen Brumbál. Což byl asi také důvod, proč jsem zkouškou nakonec prošla. Pořád jsem nebyla schopná přijít na to, proč mě náš učitel lektvarů tak moc nesnáší. Znovu jsem se na něj ptala táty a ten mi řekl to samé co posledně. Věděl o tom, že Snape existuje a že chodil do stejného ročníku jako oba moji rodiče. Jediné, jak ho však v podstatě znal, bylo přes moji mamku. Vybavil si něco málo ze společných hodin Mrzimoru a Zmijozelu, ale nebylo to víc, než jak tehdy Severus Snape zhruba vypadal. 

Něco nového jsem se však přeci jen dozvěděla, a to od babči. Ve školních letech Snape prý chodíval do naší čajovny s dívkou jménem Lily – maminky kamarádkou, což vysvětlovalo, jak ho znala mamka, aby o něm mohla říci něco víc tátovi. 

O dívce jménem Lily jsem slyšela úplně poprvé. Babča mi toho o ní moc neřekla a do tématu vztahu té záhadně objevené Lily a mojí mamky také nechtěla zabrušovat. Pokaždé, když jsem se na to zeptala mou otázku zazdila. Po většinu času mi nabízela její domácí koláč. Na což si rozhodně nehodlám stěžovat! Babči koláče jsou fenomenální, ale v tu chvíli byl koláč to poslední, co mě zajímalo. 

Musela jsem být však se svými dotazy tak otravná, že babča nakonec povolila a prozradila mi, že Lily nebyla z Havraspáru. Do jaké koleje patřila mi už ale babča neřekla, tudíž jsem mohla jen hádat. Sázela jsem na Zmijozel. Bavila se přeci se Snapem. 

Jenže ani to mi tak úplně nestačilo a dál jsem se vyptávala, a tak mi babča ukázala fotografii, na které se nacházela moje maminka právě s nově objevenou Lily. Ona fotka stála v rámečku na krbové římse a já se musím přiznat, že jsem si jí nikdy předtím nevšimla. Po celém příbytku mých prarodičů z matčiny strany se nacházely všelijaké fotografie a na velké spoustě z nich byla zachycená právě moje mamka. Nikdy jsem neměla moc času na to, si všechny fotky prohlédnout, ale pár z nich mám vypálené do mozku, aby se nestalo, že na mamku zapomenu. To byla věc, které jsem se vždy hrozně moc bála a abych se přiznala, zapomínala jsem víc, než jsem chtěla z toho mála, co jsem si pamatovala. Ale od mého nástupu do Bradavic jako by se něco zlomilo. Nejen že už na mamku nezapomínám, dokonce toho o ní vím mnohem víc!