Don't Leave Me [Fred Weasley]

Jasnovidec ze mě nebude

Pohled Freda

10. dubna 1992

Už od rána jsem na nic neměl náladu. 

George mi pořád říkal, že jsem se jen špatně vyspal a nejspíš měl i pravdu. Šel jsem spát pozdě, celou noc se převaloval v posteli a ráno jsem musel brzy vstávat. Oliver si totiž usmyslel, že bude skvělé, když se alespoň jedno ráno v týdnu proběhneme kolem hradu. 

Kapitán našeho týmu z toho byl nadšený, my ostatní jsme však jeho nadšení nesdíleli. Už tak jsem měl každé ráno dost veliký problém vykopat se z postele tak akorát, abych to stihl na rychlou snídani a pak na první hodinu. A kolikrát jsem ani tu snídani nestíhal. 

Máma to nesnášela. Vždycky kvůli mému pozdnímu vstávání dělala scény. Nejhorší však bylo první září, kdy jsme odjížděli do Bradavic. Samozřejmě, že jsem tři roky po sobě zaspal a tento to nehodlám měnit. Stalo se to takovou mojí malou tradicí. 

George byl zvyklí mě každé ráno budit, nebo líp, zaspat spolu se mnou. 

Tu druhou možnost jsem měl mnohem radši, ale dneska to Merlinžel byla ta první. 

"Přísahám," funěl jsem z nedostatku vzduchu v plicích, když jsme zrovna vybíhali kopec od Černého jezera ke Hradu, "že jestli po tomhle nevypustím duši," cítil jsem, jak se mi hrdlo svírá s každým marným nádechem víc a víc, "tak Wooda osobně uškrtím za jeho skvělé nápady!" 

*****

Asi hodím šavli.

To bylo to jediné na co jsem dokázal myslet na prvních třech hodinách. Bolely mě nohy, a ještě pořád mi přišlo, že zadýchaně funím. K tomu jsem se na snídani přejedl vším možným a žaludek měl momentálně jako na vodě. Skvělá kombinace! Upřímně se divím, že Ron toho pokaždé dokáže spořádat takové množství bez toho, aby se mu udělalo špatně. Teď jsem mu to dokonce lehce záviděl. Třeba bych díky tomu dokázal věnovat pozornost dnešnímu výkladu profesorky Trelawneyové.

No... když nad tím teď tak přemýšlím, tak ani to by mi zřejmě nepomohlo. Ani nevím, proč jsem se na jasnovidectví vlastně zapsal. Nejsem schopný si vybavit jedinou informaci, kterou bych si z hodin zapamatoval a jsem velice zvědaví na to, jak udělám ročníkové zkoušky a později NKÚ. 

Vidím to jasně na T – troll.

Už v hlavě slyším mamky nasupený hlas, až se dozví, že jsem neprošel u zkoušky z jasnovidectví. Na její zklamání jsem byl zvyklí. Já a brácha jsme nikdy nebyli jako Bill s Charliem a Precym a to mamku nějakým způsobem štvalo. Já a George jsme byli potížisti, kteří tu špatnou známku sem tam dostali. Naši starší bratři však byli slušňáci s vynikajícími výsledky. 

To srovnávání se sourozenci jsem nesnášel. Každý jsme jiní, a proto je hloupost očekávat od nás naprosto to samé. Nechtěl jsem skončit jako Charlie. Chtěl jsem si najít holku a jednou založit vlastní rodinu, ne se celý život točit kolem draků nebo jiné kouzelné havěti. Nechtěl jsem ani být jako Percy. Je těžký říct, jestli někdy s někým něco měl. Nejblíž něčemu je s Penelopou Clearwaterovou z Havraspáru. Ale rozhodně jsem nechtěl skončit jako upjatý správňák, který nemá smysl pro humor a všechno v životě bere až přehnaně vážně. Nechtěl jsem být jako Bill. Ten sice neměl tak špatný život, ale i tak bych byl radši sám sebou. 

"Pane Weasley, co v šálku vidíte vy?" ozval se roztřesený ženský hlas jen kousek ode mně. "No, ehm..." Sakra! Vždyť já ani nevím, jak se z těch pitomých lístků čte! Hlavou mi běžela spousta podobných myšlenek, zhluboka jsem se nadechl nosem a utlačil je do pozadí. Převzal jsem si od profesorky její hrnek, který mi podávala a zahleděl se do čajových lístků. Snažil jsem se vypadat co nejvíc zadumaně, ale nejsem si tak úplně jistý, že mi to prošlo.