Don't Leave Me [Fred Weasley]

Kouzelná vesnička

"Tati, cos udělal?" Zeptala jsem se s roztřeseným hlasem, táta mi však neodpověděl. Ještě jednou jsem se pořádně rozhlédla kolem sebe. Mlha začala ustupovat a já tak lépe viděla. Na zdi hned vedle mě byl plakát který se - světe div se - hýbal! Protřela jsem si oči a několikrát jsem zamrkala, ale k ničemu to nebylo. Žena na plakátu se pořád pohybovala. Pohybující se obrázek mne natolik fascinoval, že jsem si ani nevšimla, že vše co je na plakátu napsané, je v angličtině. Pohledem jsem přejela přes celou ulici. Všechno vypadalo tak nějak staře a cize. Podívala jsem se na tátu, který stál pořád na stejném místě a upřeně pozoroval budovu před sebou. Podívala jsem se stejným směrem a pořádně jsem si onu stavbu prohlédla. Budova vypadala jako by tu už nějaký ten pátek jen tak stála a pomalu, ale jistě chátrala. Neměla žádný nátěr, jen staré cihly, ze kterých byla postavena. Z okenic se odlupovala barva a klika u dveří byla úplně zrezivělá. Nad dveřmi byla zavěšená stará oprýskaná cedule, která všem procházejícím hlásala, že ta dvoupatrová budova před námi, je čajovna. Pozorně jsem si onu ceduli prohlédla. Byl na ní nápis: U Černého Vlka a pod nápisem byl vyobrazen vlk - jak jinak. Zajímalo by mě, jestli ta čajovna pořád funguje. Jestli ano, tak bych řekla, že jsme v Rusku, ale to by tu bylo všechno v azbuce a ne v angličtině.

"Kde to jsme?" Položila jsem další otázku, na kterou už mi táta odpověděl.

"Rio, vítej v Prasinkách, matčině rodné vísce," řekl s velikým úsměvem na tváři. Takový úsměv jsem u něj ještě nikdy neviděla. Táta mě bedlivě pozoroval a čekal na mou reakci. Já jsem však dokázala jen jediné a to stát s pusou otevřenou až dokořán a vykulenýma očima.

"Žádná reakce na to, že jsi se z ničeho nic objevila v Anglii?" Uchechtl se táta. Počkat, počkat, počkat! Řekl právě, že jsme v Anglii?!

"Co?! Ale jak.... Byli jsme.... A teď.... Jak....?" Smysluplná věta v mém slovníku momentálně pozbývala významu. Táta se nad mojí reakcí rozesmál, což mi na jistotě nijak zvlášť nepřidalo.

"Přenesl jsem nás. Nikdy nedovolím, aby ti někdo ubližoval, obzvlášť Carina," řekl táta a jeho úsměv trochu poklesl. Ach tati, kdybys jen věděl.

"Ale teď něco veselejšího," přerušil ticho mezi námi opět zvesela. "Chci abys byla v bezpečí, přesně tak, jak to chtěla i tvá máma. A tady v Prasinkách máš rodinu. Navíc neznám lepší kouzelnické místo, tedy až na Bradavice, samozřejmě. No a Příčná ulice stojí také za zmínku. Vzal bych tě ke své rodině, ale mí rodiče mají na kouzelníky vyhrazený názor. Za to rodiče tvé matky jsou kouzelníci, tak jako my dva," vysvětlil mi táta a mrkl na mě jedním okem. Mamky rodiče? To znamená, že mám babičku a dědu? Proč mi to táta neřekl už dřív? Proč jsem o nich nikdy neslyšela? Vědí o mně vůbec? Budou mě chtít vidět? Byla jsem natolik zabraná svými otázkami, že jsem si ani neuvědomila, že zběsile drkotám zuby, protože jsem stála uprostřed zasněžené ulice jen v tričku s dlouhým rukávem a džínách. Až teď mi došlo, že všechny mé věci jsou doma v Čechách.

"Pojď, musíš se zahřát. A myslím, že na ulici rozhodně spát nechceš," popadl mě za ruku a táhl mne přímo k čajovně, u dveří se však zastavil. "Jak dobře na tom jsi s angličtinou?" Zeptal se mě s nejistotou v hlase. Nebyla jsem na tom s angličtinou nijak zle, ale mistrovské dílo to opravdu nebylo. Jenže teď jsem si nebyla jistá ani češtinou, natož nějakým jiným jazykem. Táta ze mě vycítil silnou nejistotu, nadzvedl si kabát - to ho na sobě měl celou dobu? Kde k němu přišel? - a vytáhl v celku dlouhý, hladký klacík a namířil mi ho na hlavu. Zamumlal cosi, čemu jsem vůbec nerozuměla. Špička klacíku se chvíli na to zableskla slabě žlutým světlem. Hlavou mi probíhaly náhodná slova z obou jazyků a mně se z toho udělalo nevolno. Zavřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla. Měla jsem pocit, jako bych snědla slovník. Dokonce mi šli na mysl anglická slova, která jsem nikdy neslyšela.