Don't Leave Me [Fred Weasley]

Stejné místo, jiný rok

Pohled Arii

24. dubna 1992

Seděla jsem u svého psacího stolu v pokoji a snažila se co nejlépe připravit na zkoušku z bylinkářství a na opravnou zkoušku z lektvarů. Kterou bych s největší pravděpodobností dělat vůbec nemusela, kdyby u té původní byl Brumbál a kdyby Snape nebyl tak neskutečně zaujatý.

Za uplynulých čtrnáct dní jsem složila zkoušku z astronomie, kvůli které jsem měla následně rozhozený spánkový režim – ale jak jinak se naučit na zkoušku z astronomie než v noci? -, ze studia mudlů a jasnovidectví. 

V lednu jsme se sice s Brumbálem domluvili na tom, že z povinně dvou volitelných předmětů si zatím zvolím jen jeden – péči o kouzelné tvory – a na další se přihlásím až začátkem příštího roku. Plány se však změnily a já se rozhodla zvolit si studium mudlů už tento rok. Přeci jen jsem jako mudla žila posledních několik let svého života – vlastně jsem tak žila co si pamatuji. No a co se jasnovidectví týče, Naomi s Fran trvaly na tom, abych se na něj příští rok zapsala, protože o mně mluvily s profesorkou Trel-nějaká-další-písmena-která-dohromady-nedokážu-vyslovit-natož-si-je-zapamatovat. No a ta by prý uvítala někoho jako jsem já na svých hodinách. 

Nemám nejmenší ponětí, co jí ty dvě navykládaly, ale na její žádost řediteli jsem byla zapsána i na jasnovidectví. A i když jsem z toho byla zprvu nadšená, po dokončení zkoušky mi došlo, že jasnovidec ze mě nebude a radši zůstanu u zvířat než u věštění budoucnosti. 

Musím se přiznat, že bych mnohem radši chodila na hodiny starodávných run. Podle toho, co jsem odkoukala a zjistila od Andie mi to dávalo mnohem větší smysl než čajové lístky a křišťálové koule. Navíc podle toho, co říkala Andie byla profesorka run - Batsheeda Babblingová - velice příjemná a vstřícná žena. Profesorka Trel-něco byla dle mého názoru lehce šáhlá.

Také jsem oficiálně nastoupila s havraspárskými prváky na hodiny létání s madame Hoochovou, která mě zprvu docela děsila, ale pak jsem zjistila, že to je skvělá paní profesorka. Byla jednou z mála lidí, kteří mě nepřirovnávali k mamce, ale hodnotili mě jako mě, za což jsem jí byla velice vděčná.

Pravdou je, že jsem si na každé hodině létání připadala hrozně neschopně. Malé děti ve věku dvanácti let se na košťatech proháněli sem a tam, dělali všelijaké triky a manévry. No a já? Já se teprve dnes ráno naučila odlepit od země. Ve vzduchu jsem se udržela přesně patnáct vteřin, než jsem se převrátila vzhůru nohama a málem se pozvracela. 

Díky Merlinovi mi nějaký klučík z Havraspáru pomohl dolů a jedna holčička z Mrzimoru mě pak po zbytek hodiny uklidňovala s tím, že jí samotné létání na koštěti moc nešlo. Její rodiče prý byli oba dva motáci, kteří začali žít jako mudlové a proto pro ně bylo velikým překvapením, když jejich dcera – které o kouzlech neřekli – dostala svůj dopis z Bradavic. 

Když mi to řekla, bodl mě trn žárlivosti. Rodiče té holčičky – Iris se jmenovala – jí sice tajili kouzelnický svět, ale jakmile přišel její dopis, všechno jí řekli a pomohli jí s nějakými základními věcmi dřív, než nastoupila do školy. 

Můj táta přede mnou kouzla tajil i po tom, co jsem obdržela svůj první dopis v jedenácti letech. Na všechno jsem si v podstatě musela přijít sama a nikdo se se mnou nemazlil. Táta, děda a ani babča mi nic nevysvětlili a poslali mě do školy o jejíž existenci jsem věděla teprve pár dní. 

I přes přívětivost některých prváků jsem se cítila hrozně trapně. A jak taky ne? Dcera Cassiopei Sherwoodové, odrážečky za Puddlemerské spojence a Montroseské straky se pomalu nedokázala ani udržet na koštěti natož ve vzduchu. Byla jsem marná a dělala jsem tím ostudu jménu mojí rodiny. Máma totiž nebyla jediná z naší rodiny, kdo hrál profesionálně famfrpál. Svým způsobem hádám, že se to tak nějak čekalo i ode mě. Já budu však ráda, že udělám zkoušku a tím můj vztah s koštětem skončí.