Don't Leave Me [Fred Weasley]

Příčná ulice

Udělalo se mi znovu špatně, ale už to bylo o něco lepší než včera. Objevili jsme se přímo uprostřed uspěchaného davu lidí. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zůstala jsem stát v údivu. Bylo tu opravdu hodně různých obchůdků s ještě různějším zbožím. Byl tu obchod s kotlíky, se zvířaty, s košťaty, s knihami, s hábity, s dalekohledy a se spoustou dalších věcí.

"Tak jo, myslím že máme dost peněz na všechny potřebné věci. Takže ke Gringottovým nemusíme."

"Kam že to nemusíme?" Zeptala jsem se táty zmateně. Grin-něco, super. Další slovo, kterému nerozumím a ani ho nedokážu vyslovit.

"Vidíš tamhle tu velkou bílou budovu? Tak to je Gringottova banka, do které si kouzelníci z celé Anglie ukládají úspory. Dokonce i já tam mám vlastní trezor a to jsem z mudlovské rodiny a hned po škole jsem se kouzel vzdal," vysvětloval mi táta. Tak fajn, Grin-něco, je kouzelnická banka v Příčné ulici. Počkat, kde se vůbec nachází Příčná ulice? Je možné, aby se sem dostali i lid- chci říct mudlové?

"Kde to vlastně jsme?" Zeptala jsem se, aniž bych si to vlastně uvědomila. "V Příčné ulici." Táta se na mě zmateně podíval a trochu se zamračil.

"Jo, to vím. Myslela jsem spíš, v jaké části Anglie se zrovna nacházíme," objasnila jsem mu svou úvahu. "V tom případě," na chvíli se odmlčel a narovnal si hábit, "vítej v Londýně, Rio." V Londýně?! To opravdu?! Páni, já..... JÁ JSEM V LONDÝNĚ! Nemůžu tomu uvěřit. Podívat se do Londýna, byl můj sen už od sedmi let.

"No myslím, že bychom měli začít u Ollivandera. Hůlka je nejdůležitější předmět v životě každého kouzelníka," mrkl na mě táta, trochu nadzvedl svůj hábit a poklepal na štíhlou kapsu, která byla zevnitř. Vzpomněla jsem si, jak si do ní před naším odchodem schoval ten kouzelný klacík. Takže je to hůlka. To jako vážně? Vždyť hůlku používá snad každý rádoby kouzelník.

"Být tebou, skrčil bych se," řekl táta z ničeho nic. Pár vteřin na to se nad mou hlavou prohnalo několik košťat. Super, málem jsem přišla o hlavu - dneska už po druhé.

Táta mě vzal za ruku a zavedl mě k úzkému a ošuntělému krámku. Z nápisu nade dveřmi se odlupovalo zlato a hlásal: Ollivanderovi / Výrobci vybraných hůlek od r. 382 př. Kr. V zaprášené výloze ležela na vybledlém nachovém polštářku jedna jediná hůlka. V obchodě nebyli žádní zákazníci, ale ani prodavač. Byla tu spousta vysokých přeplněných polic. Ve všech byly úhledně vyrovnané úzké krabičky různých barev.

"Dobré odpoledne," ozval se přívětivý hlas. Leknutím jsem trochu nadskočila do vzduchu a táta se za mnou uchechtl. Za pultem se najednou objevil starý muž, jehož bledé oči připomínaly dva zářivé měsíce v úplňku.

"Dobrý den," pozdravili jsme s tátou jednohlasně. Muž za pultem se nad tím pousmál a pak si mě pozorně prohlédl.

"Hm, velice působivé," řekl si sám pro sebe. "Očekával jsem Vás o něco dříve, slečno Sherwoodová."

"Odkud....." otázku jsem však nestihla dokončit, protože mě ten muž přerušil. "Magie, která se uvnitř Vás skrývá, je naprosto nezaměnitelná. Stejně jako magie všech Sherwoodových. Ano. Já osobně prodal spoustu hůlek, které u sebe nosí Sherwoodovi," zachraptěl.

"Pan Ollivander ti pomůže najít tu správnou hůlku," zašeptal mi táta do ucha a pak poodstoupil o kus dál.

"Tak se na to podívejme," řekl pan Ollivander a zamyšleně se podíval na mé ruce. "Nechte mne hádat. Jste pravačka, že ano?" Zeptal se mě po chvíli. "Ano," odpověděla jsem jednoduše. "Hm. Měl jsem očekávat, že to s Vámi nebude jednoduché. Vzhled není to jediné, co jste zdědila po matce, slečno Sherwoodová," řekl a v očích se mu zablesklo.