Don't Leave Me [Fred Weasley]

Všechno nejlepší!

14. února 1992

Svátek svatého Valentýna, to je to jediné, co dnes řeší většina studentů na Hradě.

Tak například Kim s Fran s tímto dnem otravují už týden v kuse a upřímně, už mi to leze krkem. To je Valentýn sem, Valentýn tam. Nechápu, co na tom všichni vidí, pro mě je 14. únor jen a pouze další obyčejný den v roce. Já toho mám dnes v hlavě tolik, že mi je nějaký Valentýn opravdu ukradený.

Zrovna jsem pospíchala do Brumbálovi pracovny, na zkoušku z dějin čar a kouzel – samozřejmě jsem se na ní zapomněla připravit, protože jsem poslední týden měla plnou hlavu Diegových narozenin -, když jsem na chodbě narazila na umaštěného profesora Snapea. No mám to dnes ale štěstí, že? 

"To se na to podívejme. Naše důležitá slečna Sherwoodová. Jaké to asi je, hřát se na výsluní hned vedle pana Pottera?" Tak ráda bych mu něco odsekla, ale dneska jsem na to opravdu neměla sílu. Ten chlap se mnou měl problém od mého prvního dne v Bradavicích a to bezdůvodně. 

"Omlouvám se, pane, ale pospíchám na zkoušku," řekla jsem, jako by to nebylo naprosto jasné z mého běhu, kterým jsem si koledovala o Filchovu nechtěnou pozornost. Snape mě naštvaným pohledem sjel od hlavy až k patě a pak naštvaně prsknul: "Arogantní a nesnesitelná! Přesně jako váš otec."

"Prosím?" zeptala jsem se s jedním zdviženým obočím. Takže já jsem tady ta, kdo je arogantní a nesnesitelná?! Zřejmě se vidíte v jiném světle, než vás vidí všichni ostatní, pane profesore.

"Jak jinak, tak silný gen se těžce překonává," z jeho hlasu čišel vztek, který jsem naprosto nechápala. Můj táta byl jeden z nejmilejších lidí, které jsem za celý svůj život poznala a tenhle nabubřelí páprda ho tu označuje za arogantního vola, kterého všichni nenávidí. Jak vůbec ví, kdo je můj táta a odkud ho zná? Možná ze školy? Teoreticky by mohli být stejně staří, ale těžko říct.

"Severusi?" ozval se za námi Brumbálův hlas. Snape se na něj otočil s naprostou elegancí a s provinilým výrazem hleděl do očí ředitele školy. "Myslím, že tady Arianu zdržujete od velice důležité zkoušky z dějin čar a kouzel." Nechápala jsem, jak to Brumbál dělá. Vždy se někde jen tak zjevil, jako by vystoupil z nicoty, ale tentokrát jsem za to byla vděčná. A s tou "velice důležitou" zkouškou z dějin to možná trochu přeháněl. Dohodli jsme se – no, spíš on se dohodl sám se sebou -, že když touto zkouškou projdu nejhůř s N – nad očekávání -, budu se moct oficiálně zapojit do hodin dějin čar a kouzel se svým ročníkem. Nechci si nic nalhávat, dějiny mi zatím jdou asi tak stejně, jako jsem v mudlovské škole zvládala hospodářství v Evropě. Správně, o hospodářství v Evropě nemám ani páru. Ale opravdu ráda bych tou zkouškou prolezla. Nic proti Brumbálovi a jeho vyučovacím taktikám, ale holky mi říkaly, že na dějinách si můžete v klidu a pohodě dát dvacet uprostřed hodiny. Nechci ze sebe dělat nějakého lenocha, který spí při hodinách, ale u dějin je mi to opravdu jedno.

Snape se Brumbálovi omluvil za mé zdržení, Brumbál už se danou situací déle nezabýval a pobídl mi, abych ho následovala do jeho pracovny, ve které už na nás čekal pan Binns, profesor dějin čar a kouzel. Jo, a taky to je jediný učitel na Hradě, který je duch. Ano, ano, ano, duch.

Brumbál s Binnsem se posadili za Brumbálův pracovní stůl a já zůstala stát před nimi. Nervózní asi tak stejně, jako když jsem si musela jít stoupnout k tabuli při chemii. Nohy a ruce se mi třásly – i když já se asi třásla celá – a myšlenky lítaly od jednoho nesmyslu k druhému. Soustřeď se! To zvládneš! povzbuzovala jsem se v duchu. Jenže jak mám zvládnout něco, na co jsem se nepodívala ani z rychlíku?!