Don't Leave Me [Fred Weasley]

Otázky, otázky a ještě jednou otázky

"Co to sakra děláš?!" vyhrkla jsem z části nechápavě a z části naštvaně. Co to do ní sakra vjelo? Odpovědí mi však byla jen její ruka na mích ústech. Snažila jsem se jí setřást, ale nešlo to.

"No tak, neházej sebou tolik. Ario, nech toho, vždyť na nás přijdou!" rozčilovala se na mě Anna, ale mně její zlost byla naprosto ukradená. V zoufalé snaze se vyprostit z jejího sevření, jsem jí olízla dlaň, kterou mi stále držela na ústech. Anna ruku z mých úst rychle stáhla a znechuceně se na ni podívala. "Vážně?" zeptala se mě nevěřícně a vlhkou dlaň si otřela o své kalhoty.

"Bylo to první, co mě napadlo," přiznala jsem a kus od ní odstoupila. Přesně tohle mi dělala Diana. Pokaždé, když jsem chtěla nebo potřebovala, aby byla zticha, udělala jsem to samé co Anna a Diana mě zato vždy obdarovala tím samým způsobem, jako já teď Annu. Nebudu lhát, pokaždé to bylo nechutné.

"Fajn, ale poprosím tě, abys to víckrát nedělala. Je to odporný." Její smích mi však napovídal, že to nebude zas tak horké. Ale rozhodně nemám v plánu to zopakovat.

"Proč jsi mě sem vůbec zatáhla?" zeptala jsem se a trochu se kolem sebe rozhlédla. Nic zajímavého, prostě jen opuštěná úzká ulička, kterou zřejmě moc lidí neprojde. Sníh na chodníku nenarušovala ani jedna jediná stopa.

"Chtěla jsi zajít k Černému vlkovi, tak tě tam zavedu." Počkat, cože?! Anna mě dobrovolně vezme do čajovny i když holky říkaly, jak je to tam údajně děsné? "Přestaň čumět jak vyvoraná myš a pojď! Díky téhle nepoužívané uličce tam budeme coby dup." Dřív, než jsem něco stihla říct, chytila mě za ruku a táhla mě za sebou. Netrvalo to dlouho a už jsme stály před čajovnou.

"Říkala jsem, že tu budeme coby kamenem dohodil," řekla mým směrem Anna, když si všimla mého udiveného výrazu. Tuhle zkratku si musím rozhodně zapamatovat.

Anna se podívala nejdříve doprava pak doleva a nakonec mě za ruku zatáhla doprostřed ulice. Bylo tu téměř prázdno, stejně jako v sobotu. Sem tam jsem zahlédla několik studentů z Bradavic, ale bylo jich jen pár. Anna konečně pustila mou ruku a vydala se ke dveřím do čajovny a než jsem stačila mrknout, zmizela uvnitř. Chvíli jsem jen tak stála před čajovnou a hleděla na tu starou budovu, která teď byla mým domovem. Zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř.

Uvnitř bylo jen pár zákazníků. Nějaké ty starší čarodějky a kouzelníci, ale našlo by se tu i pár studentů, které bych však dokázala spočítat na prstech jedné ruky a konkrétně, by mi k tomu stačili jen tři prsty.

Kousek ode mě, seděla blondýna, které mohlo být tak šestnáct. Přes podpěrku u křesla měla přehozenou nebelvírskou šálu a v ruce držela Famfrpál v průběhu věků. Ti dva další byli z Mrzimoru. Měli na sobě hábity s malým žlutým erbem s jezevcem. Seděli vedle sebe, v jedné ruce svírali hrnek s horkým čajem a velmi zapáleně o něčem diskutovali. Znovu jsem se kolem sebe rozhlédla, ale Anna stále nebyla v dohledu. Kam sakra mohla zmizet?

Chtěla jsem začít panikařit, ale v tom ze schodů sešla osoba, kterou jsem si přála celý týden obejmout. Moje babča.

Rychle jsem se k ní rozešla, obešla jsem dřevěný pult a vtáhla jsem jí do pevného objetí. Babča nejdřív nechápala, co se děje, ale když se mi podívala do očí, všechno jí došlo. Pevně mě sevřela a tak opětovala mé objetí.

"Tys mi taky chyběla, Ario. Jen si nemysli," řekla babča s úsměvem a ještě jednou mě objala. "No a co teprve děda a Cameron," zvolala najednou. "Celé dny přešlapují po baráku, jako těla bez duše." Trochu jsem se tomu zasmála. Nedokážu si totiž tátu představit, jak všechno co dělá, dělá bez jeho veselé nálady a energie. To prostě nejde. "Chceš je zajít pozdravit? Oba jsou nahoře. Probírají se nějakými papíry, ale určitě by je potěšilo, kdybys jim zašla říct alespoň ahoj."