Don't Leave Me [Fred Weasley]

Poslední den třetího ročníku

Pohled Arii

29. června 1992

Bylo pondělí, poslední den před odjezdem domů.

Škola nám oficiálně skončila v pátek a víkend byl určený k balení, ale většina studentů se do něj pustila až právě v pondělí a víkend strávili se svými přáteli. Většinu z nich totiž uvidí až za dva měsíce, až se znovu po létě nastoupí do Bradavic.

Musím se přiznat, že i já patřila k oněm studentům, kteří se začali balit až den před odjezdem. Celý víkend jsem strávila s holkami a Diegem. Seděli jsme jen tak u Černého jezera. Procházeli se po pozemcích školy. Navštívili Hagrida v jeho roubence. Hráli jsme hry ve společence, nebo se tam po sobě jen tak váleli. A chodili jsme spát hrozně pozdě, jen proto, že jsme si na poslední chvíli museli sdělit vše důležité a hlavně to, že se máme rádi a už se nemůžeme dočkat září, abychom se zase všechny sešly.

Jediný, kdo nám to nikdy neřekl nazpět byla Kimberly. Od výhry Havraspáru proti Nebelvíru byla ještě odtažitější než do té doby.

Něco mě však trápilo mnohem víc než odloučení s holkami. A to sice neodvratné dvouměsíční odloučení od Diega a také od Freda, který s námi trávil ten poslední víkend nespočet času. Díky čemuž jsem se lépe seznámila s Leem a z mého úhlu pohledu, se z nás stihli stát i svým způsobem přátelé.

Nebudou mi však chybět jen kluci a holky, ale také celé Bradavice. Ta škola byla něco naprosto úchvatného a nedokážu si představit, že za necelých dvacet čtyři hodin už budu pryč. Sice ne nadobro, ale dva měsíce mi v tu chvíli připadaly jako nekonečná doba.

Bude divné, každé ráno se vzbudit a nevidět hned holky. Rozhlédnout se po pokoji a nevidět další čtyři postele. Sejít po schodech a místo společenské místnosti se objevit v obýváku.

Seděla jsem ve výklenku u jednoho z oken, co jsme měli v ložnici a pozorovala jsem pozemky školy. K mému údivu se dost studentů pohybovalo venku.

U nás v ložnici to od probuzení vypadalo následovně:

Na to, že bylo pondělí jsme si s holkami královsky přispali a na snídani šly až v devět - v pyžamech, což bylo normálně nepředstavitelné - a jak se ukázalo, rozhodně jsme nebyli jediné. Jak jsme se následovně dozvěděly, Brumbál nechal dobu snídaní protáhnout až do půl jedenácté.

Po snídani jsme seděly nějakou dobu ve společenské místnosti - stále v pyžamech - a hrály Řachavého Petra, což byla kouzelnická verze mudlovského Černého. Pak jsme se přesunuly do naší ložnice, která vypadala jako po pádu bomby a daly jsme se do úklidu, a hlavně do balení. Pootvíraly jsme poslední dopisy, které toho rána přišli a také si trochu pobrečely. Vlastně jsme neměly ani pádný důvod k slzám, ale prostě nás to tak nějak dohnalo.

U oběda se k nám přidal Diego, který měl vzorně zabaleno již v pátek po vyučování. On však nebyl jediný, kdo si k nám přisednul. Také se k nám přidala Pen, Anna, dvojčata a Lee. Stala se z nás taková malá skupinka, aniž bychom to vlastně vůbec zamýšleli.

Po obědě jsem se šla projít s Diegem. Nebyl tak hotový jako před posledním zápasem, ale poznala jsem na něm, že mu není dobře. Věděla jsem, co pro něj léto znamenalo. Navrhla jsem mu proto bezmyšlenkovitě, aby zůstal přes léto u nás, ale to nešlo. Já odjížděla do Čech a Diego se bál, co by na to řekl jeho otec. Slíbila jsem mu však, že mu po sově pošlu adresu našeho domu v Londýně, abychom se mohli alespoň sejít. Diego totiž taktéž bydlel v Londýně.

Když jsem se vrátila do ložnice, byla prázdná a já tak využila té chvilky pro sebe.

Okno jsem nechala mírně otevřené, a tak do místnosti prudil letní větřík. Kolena jsem měla pokrčená u hrudi a na jednom z nich se mi uvelebil Windroc, který spokojeně pospával. Hlavou jsem se opírala o zeď a pohledem přejížděla po ložnici. Na každé z pěti postelí byla vzorně připravená školní uniforma v celé své kráse. Čekaly tak připravené na večer, kdy se konala slavností hostina, kterou se ukončoval školní rok. Vysvědčení se však rozdávalo až na slavností ceremonii, která se konala v den odjezdu.