Don't Leave Me [Fred Weasley]

Na ošetřovně

22. března 1992

Probudila jsem se na ošetřovně a jak jsem následně zjistila od madame Pomfreyové, ležela jsem tam bez mála měsíc. Prý zkusila všechno, aby mě probudila, ale nic nezabíralo, a tak se s Brumbálem shodli na tom, že když se do konce týdne neprobudím, pošlou mě do Londýna ke sv. Mungovi, kde ležel můj táta – alespoň co si pamatuju z doby, než jsem se dostala na ošetřovnu.

Nevzpomínala jsem si, jak jsem se sem dostala a když jsem se na to zeptala madame Pomfreyové vždy mi odpověděla stejně: "Měla jsi velké štěstí, že tě našel, drahoušku." Po tom, co jsem tuhle odpověď slyšela snad desetkrát, jsem to vzdala.

Nevím, kdo mě našel, kde a nedokážu si ani vzpomenout, proč bych měla ležet na ošetřovně. Cítila jsem se naprosto v pořádku a když jsem to chtěla vysvětlit madam Pomfreyové zazdila to tím, že jsem ve svém hlubokém spánku měla čas nabrat síly.

*****

Z ošetřovny mě nepustili ani do Velké síně na oběd. Poppy – jak jí říkal Diego – mi řekla, že další týden si mě na ošetřovně nechá na pozorování. Nebudu lhát, na ošetřovně se mi zůstávat nechtělo, čekaly mě další zkoušky a taky jsem věděla, že se tu už po dnešku buď ukoušu nudou nebo znovu upadnu do prapodivného spánku jenže tentokrát už se nevzbudím.

Proto pro mě bylo osvobozující, když na ošetřovnu zavítala Andie spolu s Annou, Naomi, Fran a Kim.

"Tys nám teda dala," stěžovala si Anna a já nevěděla, jak se tvářit. Anna zněla naštvaně a zároveň ustaraně, ale pohled, který na mě upírala byl naprosto komický a ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, bylo to marné. "Ariano Sherwoodová, ty se mi teď vážně tlemíš?!" rozčilovala se a můj úsměv se ještě o něco rozšířil. "Ty seš fakt kačena," rychle se jednou rukou natáhla po polštáři a s nápřahem mě s ním švihla, pak se i s polštářem posadila ke mně na postel a Andie s Fran a Naomi udělaly to samé. Kim se na mě ani nepodívala a posadila se na jednu z židlí u vedlejšího lůžka. Zcela zřejmě mi neměla co říct a já jí také ne, takže mě to nijak zvlášť netrápilo.

*****

Holky se u mě sice nezdržely zrovna dlouho, ale lepší něco než nic. Andie s Annou mi nejmíň desetkrát slíbily, že se za mnou po odpoledním vyučování ještě zastaví a že s sebou vezmou i Diega, jenže Diego jejich plán zhatil. Ukázal se na ošetřovně jen několik minut po nich a jak jinak, než že měl límeček u své bílé košile nasáklý vlastní krví.

"Ach," povzdechla si Poppy, když si připravovala věci, aby mohla Diega ošetřit. "Říkala jsem, ať se sem nejmíň měsíc nevracíte, pane Alperte."

"Vřete mi, že jsem si snažil Vaši radu vzít k srdci, ale zřejmě to nezávisí na mě." Diego se na Poppy lehce pousmál a mně došlo, že si ještě nestihl všimnout, že jsem vzhůru a celou tuto situaci pozoruji.

"Slyšela jsem, že pan Mossberg se již vrátil zpět do školy." Jen co jsem to jméno zaslechla, celým tělem mi projel zvláštní, nepříjemný pocit. Diego se slabě uchechtl a já si hned dokázala dát dvě a dvě dohromady.

"Divím se, že ten nos stále máte," povzdechla si Poppy a pak – pomocí kouzla – začala Diegovi napravovat zlomený nos. Diego párkrát sykl bolestí, ale po celou dobu seděl rovný jako pravítko a ani sebou necukl. Jak moc asi bolí srovnání kostí? pomyslela jsem si, ale s jistotou jsem věděla, že na vlastní kůži to radši nikdy poznat nechci.

Netrvalo dlouho a Diego svým pohledem zabloudil k mé posteli. 

"Dobré ráno, ospalče." Diego se snažil znít co nejvíc nezaujatě, jenže jen co došel k mé posteli, všechno to na něj zřejmě dolehlo. Sedl si co nejblíž ke mně a bez váhání mě vtáhl do pevného objetí.