Don't Leave Me [Fred Weasley]

Havraspár - 2.část

"Neměla bys být na hodině?" No, možná jsem tu nebyla tak sama, jak jsem si myslela. Opatrně jsem zvedla hlavu a zadívala jsem se do těch nádherných čokoládových očí. Zrzek nade mnou stál s úsměvem na tváři a se smetákem v ruce.

"Asi bych se tě mohla zeptat na to samé," trochu se uchechtl a párkrát kývl na souhlas, pak se podíval na koště, které držel v pravé ruce.

"Jo. No, paní Norrisová se vždycky objeví v tu nejhorší možnou chvíli a než se naděješ, stojí za tebou zadýchaný Filch." Paní Norrisová? Filch? Co jsou asi zač? Že by to byli profesoři? A proč má to koště?

"No a co tu děláš ty?" Zeptal se mě se zářivým úsměvem a přisedl si vedle mě. Po celém těle mi přejelo takové zvláštní brnění. Jak to ten kluk sakra dělá?

"No..... Já..... Ehm....." bylo mi strašně trapně. Přece mu nemůžu říct, že jsem se ztratila. Nebo jo?

"No, já se totiž....." svou větu jsem však nedokončila. Ze zdi nedaleko od nás se vynořilo cosi jako..... To ne! Vždyť je to..... To je.....

"Jsi v pořádku? Vypadáš jako kdybys viděla ducha."

"Řekl bych, že nejste daleko od pravdy, Fredericku." Takže se jmenuje Frederick? A já si stěžuji na své jméno, za které jsem teď opravdu vděčná.

"Sire Nicholasi," řekl Fred, když se na ducha otočil, "potřebujete něco?"

"Ale ne. Jen by mne zajímalo, proč nejste ve své třídě?" Fred se rychle postavil a smeták si schoval za záda.

"No..... Já..... Víte, já....." zakoktával se Fred. "On mě jen vedl k profesoru Brumbálovi," vyhrkla jsem z ničeho nic. Duch se na mě upřeně zadíval a já se postavila vedle Freda. "Ztratila jsem se a potřebovala jsem pomoct. Jsem tu první den, víte?" Hlas se mi slabě třásl. Nikdy jsem nebyla dobrá lhářka, ale tohle byl úplně jiný pocit. Tentokrát jsem totiž lhala do očí duchovi. "Zamotala se mi hlava a tak jsem se musela posadit, ale už je mi dobře," dodala jsem rychle, když mi došlo, že jsme tu jen tak seděli.

"V tom případě se můžete vrátit do své třídy, Fredericku. Já se o....." "Ariu," řekla jsem se sklopenou hlavou. "Já se o Ariu postarám," jeho hlas už teď zněl přívětivěji. "Tak pojďte, Ario," pokynul duch po dlouhé době plné ticha a vydal se chodbou někam do neznamená. Chvíli jsem váhala nad tím, zda ho mám opravdu následovat, ale když na mě zavolal, vydala jsem se za ním. Pozastavila jsem se na rohu chodby a naposledy jsem se podívala na Freda, který se dal do zametání čehosi.

"Slečno Ario, pojďte, prosím. Nemáme na to celý den," zavolal na mě duch. Odtrhla jsem svůj pohled od Freda a šla jsem za duchem.

*****

Duch mě dovedl k Brumbálovi, který mi po zdlouhavé hodině dějin čar a kouzel řekl, že se ten duch jmenuje sir Nicholas - přesně jak říkal Fred - a že je kolejním duchem Nebelvíru.

Na to, že jsem tu byla první den, jsem toho pochytila víc, než za den v mé staré škole. Měla jsem dvě hodiny kouzelných formulí, hodinu lektvarů, přeměňování, obrany proti černé magii, dějin čar a kouzel a jako poslední hodinu péče o kouzelné tvory, která mě bavila nejvíce ze všech.

*****

Když mi skončilo vyučování, čekala na mě Penelopa. Brumbál řekl nějakému muži na obrazu v jeho pracovně, aby jí sem zavolal. To že se tu obrazy hýbaly a dokonce i mluvily, mě už nijak zvlášť nepřekvapovalo. Vždyť jsem mluvila s duchem, to už nic netrumfne.

Pen mě zavedla do naší věže. Už teď můžu s jistotou říct, že si tak polovinu cesty nepamatuji.

Vyšly jsme několik pater, pak po točitém schodišti a nakonec jsme zastavily před obrazem starého čaroděje.

"Heslo prosím," řekl čaroděj ochraptěle. Heslo? Neříkala Pen náhodou, že pokládá hádanky?

"Carpe diem," řekla Pen, čaroděj se nám lehce poklonil a pak nás nechal vejít. Za obrazem byl vchod do veliké kruhové místnosti. Když jsme prošly, obraz se za námi uzavřel. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Kruhová místnost byla vymalována modrou barvou, byla tu spousta křesel, různých pohovek, polštářů a dek. To všechno bylo modro-stříbrné. Bylo tu ještě několik dřevěných stolků a krb zasazený mezi dvěma vysokými okny. Přímo naproti vchodu byl veliký půlkruhový výklenek, ve kterém byly vysoké knihovny a uprostřed výklenku se tyčila veliká socha nějaké ženy.

"Vítej ve společenské místnosti, ve které trávíme téměř všechen náš volný čas," rozhodila rukama a pořádně se na mě usmála.

"Neříkala jsi náhodou, že čaroděj na tom obraze mi bude pokládat hádanky?" Vychrlila jsem na ní okamžitě.

"Ou, promiň. Někdy ti položí hádanku, jindy chce heslo. Být tebou, sleduji rozpis na nástěnce," prstem ukázala na zeď, kde visela celkem veliká nástěnka.

"A ta socha?" Pokývla jsem hlavou k obrovské soše.

"To je Rowena Havraspárská, naše zakladatelka - jak asi víš. No nic, ukážu ti, kde je tvá ložnice. Jediné volné místo bylo u Naomi a její partičky." Fajn, alespoň budu na pokoji s někým, koho už trochu znám.

"Děkuju, Pen. Za všechno," poděkovala jsem jí, když jsme došly ke dveřím.

"Od toho jsem tady. Jo a ještě něco. Na schody do dívčích ložnic je použito kouzlo. Což znamená, žádní kluci," řekla v půli cesty po schodech, než úplně zmizela. Otočila jsem se ke dveřím a otevřela je. Bylo tu pět postelí. Své dva kufry jsem zahlédla u první postele zprava. Na polštáři ležela čistá uniforma v kolejních barvách. Sundala jsem si hábit a přehodila jsem ho přes židli, která stála u postele.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Byly tu komody, pro každou jedna, pár knihoven a dva psací stoly. Na zdech byly vylepené plakáty nějakých hudebních skupin a zřejmě sportovních družstev. Zdi byly modré a vše tu bylo lazeno do stejných barev, jako ve společence.

Než jsem se nadála, dveře od pokoje se otevřely a dovnitř vešly Andie, Naomi, Kim a Frances. Vyprávěly mi o všem, co se za poslední dvě hodiny stalo. Nijak zvlášť jsem je neposlouchala, dokud Fran neřekla toto: "A všimli jste si dneska na přeměňování Freda? Vypadalo to, že mezi námi něco....." "Nebo někoho hledal," přerušila ji Andie a pak na mě mrkla. Do tváří se mi dostala horkost. Ne! To není možné! Vždyť jsme spolu mluvili jen dvakrát a nic kloudného z toho nevzešlo. Pravděpodobně si to holky jen vymyslely, aby mě mohly ztrapnit. Přece jen, jsem tu nová.

*****

Netuším kolik mohlo být hodin, ale podle holek byl čas večeře. Andie a Fran se mě snažily přemluvit, abych s nimi šla, ale když jsem i po páté řekla ne, vzdaly to. Takže jsem v ložnici zůstala sama. No, alespoň jsem měla čas na to, si vybalit.

Když jsem byla hotová, vytáhla jsem z tašky kus čistého pergamenu a brk. Posadila jsem se ke stolu a pustila jsem se do psaní dopisu pro tátu. Nebylo moc co psát, ale i tak se našly věci o kterých jsem se opravdu rozepsala.

Když jsem byla spokojená s tím, co jsem napsala, z jednoho šuplíku v komodě jsem vytáhla obálku, do které jsem dopis uložila, nadepsala jsem jí a pak jsem jí dala Windrocovi. Ten si obálku vzal do zobáčku a dřív, než jsem stihla říct, kam má letět, byl pryč.

Nejdřív jsem měla v plánu počkat na holky a zeptat se jich, jestli se na večeři stalo něco zajímavého, ale jakmile jsem se posadila na postel, přepadla mě neskutečná únava. Rychle jsem se převlékla a pak jsem se uložila ke spánku. Netrvalo dlouho a už jsem byla unášena do země snů.