Don't Leave Me [Fred Weasley]

Cože umím?!

20. května 1992

Od oslavy mých čtrnáctých narozenin jsem nemohla přestat myslet na Freda. O onom menším incidentu jsme spolu nemluvili, ale jinak jsme se setkávali celkem často. Možná to bude ale hlavně tím, že jsme s Nebelvírem měli společné vyučování a já od toho zrzka nemohla po většinu času výkladu odtrhnout oči.

Oficiálně jsem byla zařazená do všech hodin mého ročníku spolu s mými spolužáky. Před pár dny se mi totiž podařilo udělat zkoušku z obrany proti černé magii. Profesor Quirrell mi u mé zkoušky připadal velice nesvůj a celé to bylo takové zmatečné. Od holek a Diega vím, že pan profesor koktá, ale nečekala jsem, že to může být v určitých chvílích až takový extrém. Byla jsem opravdu vděčná Brumbálovi, který mi říkal, na co se mě pan profesor OPČM vlastně ptal. Bez něj bych totiž zkouškou nejspíš neprošla.

Teď jsem se tudíž snažila co nejvíce soustředit na dohánění látky, která mi dělala problémy. Konec roku se blížil a já měla strach z toho, že neudělám závěrečné zkoušky. Největší strach jsem však měla ze zkoušky z létání na koštěti. Na žádost madame Hoochové jsem totiž musela z létání složit závěrečnou zkoušku, stejně jako studenti prvního ročníku.

Je sice pravda, že jsem se o něco v létání na koštěti zlepšila, ale žádný zázrak to nebyl. Chtěla bych říct, že mě to stálo pevné nervy, ale ve skutečnosti to spíš stálo pevné nervy Andie s Diegem, kteří se snažili, seč jim síly stačili, udržet mě ve vzduchu na delší dobu jak deset vteřin.

Andie byla tvrdý učitel a moc dobře věděla, na jaké struny brnknout, abych se naštvala a vypěnila. Diego na opak šel na všechno pomalu – možná až moc pomalu.

Samozřejmě jsem byla oběma vděčná a doufala jsem, že jejich lekce budou stačit k tomu, abych prošla zkouškou a pak už se na koště nemusela nikdy posadit. Rozhodně jsem nevěřila v to samé, co Ezra.  A to sice, že se ze mě příštího října stane odrážečka našeho famfrpálového družstva. Pro Nika Marlowa byla tohle poslední sezóna ve školním družstvu. Byl v sedmém ročníku, což znamenalo, že příští rok za něj bude muset tým najít náhradu.

Niko byl dobrý odrážeč. Přála jsem mu hodně štěstí a držela pěsti, aby mu poslední zápas proti Nebelvíru vyšel. Ezra mě s ním sice seznámil, ale neměli jsme si moc co říct. Dozvěděla jsem se však, že dostal nabídku přidat se po škole do týmu Applebyských šípů, kterou přijal, a proto se záhy po zkouškách OVCE (Ohavně Vyčerpávající Celočarodějné Exameny), přidá k profesionálnímu famfrpálovému týmu.

Mnohem víc jsem si však sedla s naší chytačkou, Canis Davenportovou. Byla jedinou dívkou na postu chytače ze všech kolejí a byla na to právem hrdá. Svěřila se mi s tím, že jejím snem je Nikova možnost. Příští rok bude skládat zkoušky OVCE a moc si přála dostat se mezi profesionály ve famfrpálu.

Musím se přiznat, že jsem na ní trochu žárlila. Byla krásná a talentovaná. Její vlasy měly velice zvláštní barvu. Něco mezi blond a zrzavou. Oči jí zářily zelenou barvou a obličej zdobily světlounké pihy. Když se usmála, byla jí mezi předními zuby vidět maličká mezera, která jejímu úsměvu dodávala třešničku na závěr. Byla vysoká a na koštěti vypadala jako bohyně větru. Co jsem si tak všimla, nebylo dne, kdy by na sobě neměla něco žlutého – i kdyby to měly být jen proužky na ponožkách. A hlavně byla hrozně milá. Dokonce jsem přemýšlela nad tím, jestli se Moudrý klobouk před šesti lety nespletl a neposlal Canis do Havraspáru pouze omylem. Byla nesmírně chytrá, to ano, ale spíše by mi seděla do Mrzimoru.

Canis nebyla jediná, u které jsem si byla téměř jistá, že byli při rozřazování posláni do špatné koleje. Stejně tak jsem si to myslela i o jednom ze střelců. A to sice o Rogerovi Daviesovi. V životě bych toho kluka netipla na někoho z Havraspáru. Za to takový Nebelvír by mu slušel – dle mého – mnohem víc.