Don't Leave Me [Fred Weasley]

Poprvé v Bradavicích

13. ledna 1992

Prakticky celou neděli jsem byla zavřená ve svém novém pokoji a vybalovala jsem si všechny věci. Většinu z nich jsem však jen přemístila z kufru do kufru, který si s sebou beru do Bradavic. Naštěstí jsem na to nebyla sama. Babča mi se vším pomáhala a ještě jsme si při tom skvěle popovídaly. Moje mysl však pořád přelétávala od rozhovoru s babčou k mé hůlce, která ležela stále zabalená na psacím stole a od hůlky k zrzavému chlapci ze včera a pak se zase vracela k rozhovoru s babčou.

Nakonec jsme skončily u knihovny, ve které původně nebyla ani jedna kniha, když jsme však s babčou byly hotovy, byla knihovna z poloviny plná. Naskládaly jsme do ní všechny mé knihy z mudlovského světa. Tedy až na tři mé nejoblíbenější, které jsem si zabalila s sebou do Bradavic.

Když jsem si s babčinou pomocí balila všechny učebnice, zarazila jsem se u jedné z nich. Byla to malá červená kniha se zlatým nápisem: Fantastická zvířata a kde je najít od Newta Scamandera. Otevřela jsem ji a první čeho jsem si všimla, byla černobílá ilustrace nějakého zvláštního tvora. Nad ilustrací byl popis a název toho tvora: Hrabák. S učebnicí v ruce jsem se posadila do křesla a začetla se.

Do konce dne, jsem si přečetla celou učebnici od začátku až do konce a nemohla jsem uvěřit, kolik potvůrek se dá najít. Nejvíce se mi však zalíbil hrabák, kůrolez, pastelníček a..... no to by bylo ještě na dlouho. Prostě jsem našla zalíbení ve velké spoustě všech těch magických tvorů. Celou učebnici bych zvládla odříkat z paměti a to je u mě co říct. Zkuste se mě zeptat na jakéhokoli magického tvora z učebnice a já Vám o něm řeknu vše co vím. Teď jsem se cítila o něco lépe než v sobotu, protože jsem konečně něco věděla. Jsem si jistá, že předmět o magických tvorech budu mít v malíčku. Teď už jen ten zbytek, kterého není zrovna málo.

*****

Ráno jsem vstávala opravdu brzy. Prasinky ještě byli zahalené v temnotě, která pomalu ustupovala. Seděla jsem v křesle a přemýšlela nad tím, jaké to dnes asi bude. Můj první den v kouzelnické škole. Windroc spokojeně seděl na svém bidýlku a pozoroval mě svýma zářivýma žlutýma očima. Na stolku se znovu objevil pytlík s myškami. Jednu jsem vyndala a dala jí Windrocovi. Jedno cvaknutí zobáčkem a mrtvolka byla fuč.

Když jsem se ujistila, že mám opravdu všechno zabalené, převlékla jsem se z pyžama. Vzala jsem si na sebe svou školní uniformu, která se skládala z čistě bílé košile, černého svetru, černé kravaty, černé sukně po kolena, šedých podkolenek, černých polobotek a přes to celé jsem měla přehozený černý hábit. Několikrát jsem se otočila před zrcadlem a přemýšlela jsem, co si udělám s vlasy. Už asi po třetí jsem si je vyčesala nahoru do culíku, ale nakonec jsem to vzdala. Vlasy jsem si znovu rozpustila a nechala jsem je volně spadnout zpět na ramena a níž. Černé vlasy mi splývaly s hábitem a jen těžce se dalo říct, kde vlastně končí a kde začíná hábit. Pořádně jsem si vlasy rozčesala a šla jsem do koupelny a udělala jsem ranní hygienu. Když jsem byla hotová, vydala jsem se dolů do kuchyně.

"Dobré ráno," pozdravila jsem s úsměvem na tváři a nalila jsem si šálek čaje. Babča mě obejmula kolem ramen a také mi popřála dobré ráno.

"Jak jsi se vyspala?" Zeptal se mě táta a děda poklepal na prázdnou židli hned vedle něj.

"Rozhodně líp než včera," posadila jsem se na židli a vzala si jednu z ještě teplých sušenek.

"Víš, Camerone. Trochu jsem nad tím přemýšlela. Myslím, že bychom jí měli dát alespoň týden, možná dva. Však víš, aby se rozkoukala a tak," babča se postavila za mě a své ruce mi položila na ramena. Jedna má část s ní souhlasila, ale ta druhá se pořád dokola vracela k mému setkání s tím zrzkem a představovala si, jak budu zařazena do Nebelvíru, abych mu mohla být na blízku. Dost! No tak, Ario! Holka seber se!