Don't Leave Me [Fred Weasley]

První setkání

"U Merlinových vousů!" Vydechl přidušeně muž v černém plášti. Babička rychle vstala od stolu a šla k němu, chytila ho za ruku a posmutněle zakroutila hlavou. Muž se podíval na tátu, který taktéž zakroutil hlavou. Co s tím všichni mají? Nejdřív babička, teď i tento muž. To snad vypadám jako někdo slavný, nebo co?

"Elijahu, drahý. Tohle je Cameronova dcera...." "Avery, pokud mi paměť dobře slouží," přerušil jí muž. Tak tohle je Elijah. Že by to byl opravdu můj dědeček?

"Ne, Avery je má sestra," řekla jsem trochu nejistě a zadívala jsem se do země. Ví o Avery a to v podstatě nejsou ani rodina. Bodlo mě z toho u srdce. Muž - chci říct Elijah, se na mě zmateně podíval.

"Elijahu, tohle je naše Arian-, chci říct Aria," usmála se na mě babička. Elijahovi oči se najednou rozzářili radostí.

"Dítě zlaté! Pojď ke mně, ať si tě lépe prohlédnu," usmál se a rukama mě pobízel, ať jdu k němu. Zvedla jsem se od stolu a jen co jsem byla u něj, vtáhl mě do pevného obětí. "To se na tebe podívejme, taková krásná a jak jsi vysoká," pochvaloval si mě děda. "A kolik pak ti vůbec je? Čtrnáct, pokud vím. Ale však to znáš, má paměť už není to co bývala," pokračoval děda s velkým úsměvem na tváři.

"Čtrnáct mi bude až v květnu," opravila jsem ho. Děda se nad tím zasmál. "Však jsem říkal, že má paměť už není to co dřív," znovu mě objal a ještě pořád se smál. Byla jsem poprvé v životě opravdu šťastná. Kam se na tohle setkání hrabou společné chvíle s Dianou. Ale ne, Diana! Ani jsem se s ní nerozloučila. Uvidím jí ještě někdy? Co jsem to za nejlepší kamarádku, když jsem jí nechala v Čechách samotnou na pospas Avery a její partě.

Naši radostnou - pro mě teď spíš starostnou chvilku, přerušil babičky hlas.

"Myslím, že to dnešní setkání musíme oslavit pořádnou hostinou," řekla vesele. Znovu vytáhla klacík, mávla s ním a na stole se objevilo několik talířů plných různého jídla. Bylo tu různé ovoce, brambory, maso, zelenina a prostě vše, nač si vzpomenete. Všichni jsme se usadili ke stolu a pustili jsme se do jídla. Ochutnala jsem snad od všeho trochu, takhle jsem se ještě nikdy nenajedla. Jako moučník se na dalším talířku objevily dýňové paštičky - jak mi táta řekl. Byly naprosto vynikající, ale vzala jsem si jen jednu. Oči by si je vzali všechny, ale žaludek už byl plný až k prasknutí.

Po jídle jsme se přesunuli ke krbu. Táta a já jsme se posadili na pohovku a babička s dědou si sedli do křesel. Povídali jsme si dlouho do noci. Ani přesně nevím, kdy jsem usnula, ale stalo se.

*****

Ráno mě probudilo lehké klepání a zvláštně příjemná vůně. Otevřela jsem oči a posadila jsem se na.... posteli? Jak jsem se dostala do postele? Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila jsem, že sedím na posteli v jakém si pokoji. Celí pokoj byl lazen do modré barvy - mé oblíbené. Byla tu velká šatní skříň, knihovna - jak jinak, komoda, velké zrcadlo, postel s nebesy, psací stůl a u okna byla dvě modrá křesla s malým dřevěným kulatým stolkem. Vypadalo to tu nádherně.

Ozvalo se další slabé zaklepání na dveře.

"Dále," houkla jsem rozespale ke dveřím, ty se následně otevřely a do pokoje vklouznul táta, na kterém bylo vidět, že toho moc nenaspal. Byl rozcuchaný, měl na sobě zmačkané triko ze včera a i včerejší zmuchlané džíny. Ale i přes tohle všechno, vypadal opravdu šťastně.

"Dobré ráno, ospalče," pozdravil mě ochraptěle. "Vstávat a cvičit. Dnes je velký den," přešel k posteli a stáhnul ze mě modrou deku. Neochotně jsem zasténala, ale i tak jsem vstala z postele. Jen co mé nohy dopadly na zem, došlo mi, že všechny mé věci jsou v Čechách a v oblečení ze včera jsem spala.