Don't Leave Me [Fred Weasley]

Zachránce

Fred...

Ten, kdo mě našel ležet na chodbě, byl Fred Weasley!

Když mi Poppy přinesla tác s večeří, byla jsem stále úplně mimo. Ničeho jsem se ani nedotkla, teda kromě dýňové paštičky, kterou mi po Poppy poslal Diego.

Ležela jsem v – oproti mé posteli v ložnici – nepohodlné posteli na ošetřovně a jen tak jsem civěla do stropu. 

Bylo opravdu možné, aby Fred Weasley byl tím, kdo mě našel a pomohl mi? Upřímně? Nevím. Je pravda, že Fred mi přišel milí a vysvětlil mi několik věcí, co se kouzelnického světa týče. Jenže proč by mi pomáhal? Když to vezmu kolem a kolem, ani jsme nebyli kamarádi. Tak proč?

Jak tak zjišťuji, tak otázka "proč" je poslední dobou nezvratná část mého života.

Nevím jak a ani kdy, ale nějak se mi podařilo můj mozek natolik vyčerpat, že jsem usnula. Za normálních okolností, bych si to s největší pravděpodobností nikdy neuvědomila. Jenže tohle normální situace nebyla.

*****

Když jsem otevřela oči, stála jsem na chodbě, která vedla k Havraspárské věži. Co mě však překvapilo a zaskočilo zároveň byl fakt, že jsem před sebou viděla samu sebe, jak po kamenné zdi kloužu pomalu dolů.

Došlo mi, co se přede mnou odehrává v tu samou chvíli, co si mé já přede mnou přitáhlo pokrčená kolena k hrudi a se zabořenýma rukama ve vlasech začalo zplna hrdla křičet.

Byl to ten večer, co jsem se dostala na ošetřovnu.

Nebudu lhát. Bylo hrozně divné, pozorovat samu sebe v jedné z nejzranitelnějších chvílích mého života. A ještě divnější si uvědomit, že se to, co právě sleduji, opravdu stalo. 

Z přemýšlení mě vytrhnul zvuk tříštícího se skla. Automaticky jsem si rukama začala krýt hlavu, pevně zavřela oči a klekla si na zem. 

Jen co jsem dosedla se na chodbě zvedl vítr, na který jsem si z nějakého důvodu nedokázala vzpomenout. Chvíli jsem si myslela, že přichází zvenčí rozbitými okny jenže když jsem otevřela oči, abych se rozhlédla kolem sebe, všimla jsem si, že si vítr pohrává se střepy po celé chodbě jen ne v menším kruhu kolem mého, stále křičícího, já.

Kromě svého křiku a hlasitého větru jsem slyšela absolutní nic. Zvedla jsem se ze země. Chtěla jsem jít k té hromádce neštěstí, kterou jsem byla a pokusit se tohle celé nějak zastavit. Dřív, než jsem však stihla udělat jediný krok vpřed, všimla jsem si někoho dalšího.

Nově příchozí byl vyššího vzrůstu. Neviděla jsem mu do obličeje, jelikož měl přes hlavu přetažený svůj školní hábit, který mu pomáhal chránit se před větrem a částečně i před střepy.

S viditelnými obtížemi se skrz poryvy větru prodíral ke mně, ale nakonec se mu podařilo dostat se do klidného kruhu, který se mě stále držel.

"Hej, hej, hej!" ozval se známí hlas, který tlumil vítr kolem, tudíž jsem nebyla schopná s jistotou říct komu patřil. Když mé já nereagovalo na nově příchozího, rozhodl se zasáhnout jinak. Klekl si ke mně, jednu ruku mi položil na rameno, druhou si z hlavy shodil hábit a pak mi ji položil na koleno. A v tu chvíli už je vše jasně dané. I přes to, že mám celou tu scénu před očima, nedokážu tomu tak úplně uvěřit.

"Tak jo, tak jo. Klid," snažil se mě uklidnit Nebelvír. "Soustřeď se na můj hlas, všechno ostatní pusť z hlavy. Jsme tu jen my dva, ty a já. Klid." Ach, Frede... kdybys tak věděl.