Don't Leave Me [Fred Weasley]

Přátelé?

Pohled Freda

22. března 1992

"Freddie." Nic... "No tak, Freddieee!" Nic... "Sakra, Grede!" A pak jsem to ucítil. Náraz do hlavy a následně jsem zaslechl dutý zvuk, jak předmět, který po mě můj bratr hodil, dopadl na desku dřevěného stolu, na které jsem zřejmě musel usnout.

Zvednul jsem hlavu ze stolu, a ještě rozespale jsem zamžoural na George, který seděl naproti mně. Oči jsem měl slepené a stěží jsem něco viděl, a tak jsem si je protřel rukama i když si nejsem úplně jistý tím, zda to pomohlo.

"No to je dost," odfrknul si George. "Začínal jsem si myslet, že seš tuhej." Bráchu jsem poslouchal jen napůl. Můj pohled sklouznul k předmětu, kterým mě George vzbudil.

"Tys po mně hodil jabko?" zeptal jsem se rozespale.

"Musíš toho nechat, Freddie," naléhal na mě bratr zoufale. Opřel jsem si lokty o stůl ve Velké síni – ani nevím, jak jsem se sem dostal -, pevně k sobě stisknul víčka a záporně zavrtěl hlavou.

"Nemůžu, Georgie." George si zoufale povzdechnul. Věděl, že mě to užírá, ale nemohl jsem toho jen tak nechat. Nedokázal bych to. Ne po tom, čeho jsem byl svědkem. Čeho jsem byl neustále svědkem.

"Já chápu, že ti na ní nějakým divným způsobem záleží, ale to hned neznamená, že se kvůli ní necháš vyřadit z provozu. Jen se na sebe podívej! Usínáš snad na každé hodině, ve Velké síni, společence, šatně, a to nemluvím o tom, jak se ti povedlo usnout téměř za chůze na chodbě, nebo při tréninku, když jsi byl nejmíň patnáct stop ve vzduchu!" rozčiloval se můj, jinak celkem tichý, bratr.

"Vím, o co ti jde, ale vůbec nic nechápeš," řekl jsem mrzutě a pomalu jsem začal vstávat od stolu.

"Ty nebudeš jíst?" zeptal se mě Lee, který zřejmě seděl celou dobu vedle mě.

"Nemám hlad," odsekl jsem, vzal si svou brašnu a hodil si ji přes levé rameno. Musel jsem odtud vypadnout dřív, než se do sebe s Georgem doopravdy pustíme. Moc dobře jsem věděl, že mu na mě záleželo, a proto to dělal, ale jak jsem řekl. Nemohl jsem přestat.

"Tak mi řekni, co na tom nechápu! Protože mně přijde, že to chápu až moc dobře!" zařval po mně George. Samozřejmě si nezapomněl přisadit ránou pěstí do dřevěné desky stolu. Nesnášel jsem tyhle naše scény, ač byly zrovna u nás dvou opravdu ojedinělé. S Georgem jsme vždycky byli jako jeden a jen málo kdy jsme se nepohodli natolik, že jsme po sobě řvali. Merlinžel, i mezi těmi, jako jsme byli já a George, se občas objevily i nehezké spory. 

"VŠECHNO!" zařval jsem po bratrovi nazpět a v tu chvíli mě ani nenapadlo toho litovat. "Chápeš tak akorát úplný hovno, Georgi! Ty nejseš ten, kdo ji našel na samým pokraji sil! Ty nejseš ten, koho se držela tak pevně, jako by se měl proměnit v prach! Ty do prdele nejseš ten, koho prosila, aby jí neopouštěl! Ty kurva nejseš ten, po kom se ptá ze spaní! Nejseš ten, kdo ji vidí, jak si každou noc prochází peklem znova a znova! Každou zasranou noc, Georgi! Takže jo. Nechápeš vůbec nic," hlasivky mě z toho křiku bolely jako bych právě zazpíval refrény všech písniček, které znám. Až později mi došlo, že jsem na George naplival hromadu sprostých slov. Bylo mi to líto? Jo. Chtěl bych to vzít zpátky? Ne.

"To proto tě Poppy nechává přes noc na ošetřovně? Protože tě volá ze spaní? Proto nemůžeš spát?" zeptal se mě zaskočeně George. Nejsem si úplně jistý tím, co ho zaskočilo víc. Jestli zjištění, že mě Aria volá každou noc ze spaní anebo smršť nadávek, kterou jsem mu věnoval.

"To je fuk," zamumlal jsem stále naštvaně. Nechtěl jsem se s Georgem v tu chvíli o ničem bavit. Prostě jsem si upravil popruh brašny na rameni, a tak rychle, jak jsem jen mohl, jsem se vydal pryč z Velké síně. Slyšel jsem George s Leem, jak na mě volají, ale já je ignoroval a prostě jsem dál pospíchal, abych byl co nejdřív pryč.