Don't Leave Me [Fred Weasley]

Dopis

Pohled Freda

14. února 1992

Valentýn, den, ze kterého je odvařená většina lidí ve škole. S klidným srdcem můžu říct, že já a ani George s Leem k nim nepatříme.

Když už se zmiňuju o bráchovi, tři dny v kuse mě prudí právě kvůli dnešnímu dni. Nechápu, co má za problém, ale pěkně mě s tím štve. Moc dobře ví, že jsem se o tenhle přiblblý svátek všech zamilovaných nikdy nezajímal a ani nikdy zajímat nebudu. Přijde mi hloupý, že něco takovýho vůbec existuje. Když někoho milujete, budete to přeci dávat najevo každý den a né jen blbýho 14. února, no ne?

Dobrá, pravdou je, že jsem se o dnešek hodně zajímal, ale bylo to z naprosto jiného důvodu než ostatní. Diego měl narozeniny a Ariu čekaly dvě důležité zkoušky, o kterých jsem se dozvěděl právě díky Diegovi. Je to zvláštní, ale od toho dne, co jsem se kvůli Diegovi popral s Byronem Mossbergem, dalším zmijozelským pakem, jsme se začali bavit víc než v uplynulých letech. Díky tomu se toho taky víc dozvídám o Arie - ne že bych se ho na ní neustále ptal, to on mi o ní vždy dobrovolně vysype snad všechno, co se za uplynulý čas stalo.

Dozvěděl jsem se tak třeba, že celé její jméno je Ariana, ale chce, aby jí lidé říkali jen Aria, má prarodiče v Prasinkách a od svého příjezdu u nich, dá se říct, bydlí se svým tátou, který je kouzelník, ale vzal si mudlu - Arii nevlastní matku. Aria žila tři roky se svou mámou, po její smrti ji do péče dostal táta a Aria se tak musela naučit žít se svou nevlastní sestrou, jejíž jméno se mi vykouřilo z hlavy, ale sám pro sebe jí říkám druhá Tamara - to je zase Diegova nevlastní sestra -, už jen z toho důvodu, že v chováni jsou si ty dvě opravdu hodně podobné.

Diego mi také řekl, že Aria žila v malém městě v Jižních Čechách, kde musela nechat svou nejlepší kamarádku. No a jak jinak, než že jsem se i tímto způsobem dozvěděl o tom, že Ariu dnes čekají dvě zkoušky, a to z dějin a péče o kouzelné tvory. Už jen kvůli tomuhle jsem nemohl dospat. Byl jsem z toho snad nervóznější než ona sama, hrozně moc jsem si přál, aby prošla, protože by to znamenalo, že bych s ní měl konečně alespoň jednu společnou hodinu, a to dějiny čar a kouzel.

Potkal jsem jí sice na chodbě, ale neodvážil jsem se cokoliv říct, a tak jsme se jen rychle pozdravili a pak si zas všímali svého. Chtěl jsem jí říct, že jí držím palce, aby jí to dobře vyšlo a že se nemá ničeho bát, jenže to jsem neudělal. Nevím, co to se mnou v poslední době je, ale přestává se mi to líbit.

*****

Rozvaloval jsem se zrovna ve společenské síni, když ke mně přicupital Ron s Harrym v závěsu. S jedním zdviženým obočím jsem se na ně podíval a čekal, že se tak posté zeptají, jestli si s nimi nedám partičku kouzelnických šachů.

Mám Rona rád - jak taky jinak, když je to můj brácha - a Harryho jsem si za ten půlrok taky celkem oblíbil, ale dneska jsem na šachy neměl náladu. Vlastně jsem neměl náladu vůbec na nic, a to byl taky důvod, proč jsem se teď válel ve společence místo toho, abych lítal po Hradě s Georgem a Leem a střílel si ze zamilovaných párů.

"Nebu s váma hrát, Rone. Řek jsem ti to nejmíň stokrát jen za poslední hodinu," řekl jsem lehce otráveně a bez zájmu se položil zpět na pohovu u krbu. Společenka byla, vzhledem k dnešnímu svátku, dost opuštěná a já za to byl i rád. Nechtělo se mi poslouchat tuctové rozhovory mých spolužáků.

"Jo, no..... My se tě ale nepřišli zeptat na hru," řekl Ron a já si v jeho hlasu všimnul něčeho neobvyklého a zvláštního, jenže jsem s klidem nedokázal říct, co to něco je.

"Přišel ti dopis," objasnil Harry a já se vyšvihl do sedu. Harry onen dopis držel v levé ruce, kterou natahoval ke mně.

"Mamka zase nejspíš šílí z něčeho, co jsme s Georgem udělali, klidně si ho nechte." S každým dopisem to bylo stejné, mamka v něm mně a Georgovi pořádně vynadala a apelovala na nás, ať už se nic takového nikdy nestane. Nebudeme si lhát, bylo to zbytečné. My dva jme byli prostě a jednoduše nepoučitelní.