Do you love me, Honey? [C.H. FF] #2nd Book

24. kapitola

Všechno bylo, tak jak jsem si pamatovala. Rozlehlé klikaté chodby, prosklený výtah, čekací místnost. Mike mi byl celou dobu po boku, vládlo mezi námi ale ticho.

„Máme 20 minut," promluvil najednou, „stihli jsme to dřív." Dodal nezaujatě a zaplul na jedno z volných křesel.
Porozhlédla jsem se po místnosti a přece jenom našla jednu odlišnost. Naproti dveřím bylo nově umístěno bílé piáno obestavěné zelení. Pěkná dekorace, pomyslela jsem si.

Instinktivně jsem k němu došla a přejela rukou lesklý povrch.

„Už je to dlouho, co?" Pronesl nostalgicky Michael, jako by mi právě četl myšlenky. Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem hrála. Už to pár let bude.

Musela jsem se pro sebe usmát. Nedalo se zakrýt, že mě ta představa lákala. Ta emoce mě nakonec přemohla, a já opravdu usedla na stoličku.

Zvedla jsem víko a lehce položila bříška prstů na jednotlivé klávesy, přičemž jsem pátrala v paměti.

Několik jednotlivých tónů zaznělo osamoceně jen tak do ticha, dokud jsem se nerozhodla pro jednu specifickou píseň. Z počátku jsem lehce tápala, když jsem ale zapojila obě ruce, automaticky se mi začaly vybavovat všechny hmaty. Give me love od Eda Sheerana byla jedna z mála písní, co mi utkvěla v paměti.
Okolní svět najednou, jako by nebyl. Nadechla jsem se, přivřela víčka a nechala své prsty tančit po bílých a černých klapkách.

Nemůžu zapírat, že to bylo osvobozující. Měla bych se k tomu vrátit.

Z rozjímání mě vyrušil ženský hlas. „Slečno Cliffordová, pan Blinstrean vás očekává." Dopověděla upravená blondýna a opět zmizela.

Po očku jsem zkontrolovala Mika, který se mi pohledem snažil dodat odvahu. Ach jo, on se tak snaží.
Odfrkla jsem si a sebevědomě jsem si to namířila ke dveřím.
————-
Calum

„Sakra klíče," zaklel jsem si pro sebe, když už jsem stál na dosah auta. Otočil jsem se na podpatku zpět k vysoké budově a přemýšlel nad tím, že jsem je musel nechat na sedačce ve studiu. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu, takže po tom, co jsem podepsal odstoupení z té pitomé smlouvy jsem si tam zalezl a chvilku si jen tak sám pro sebe jammoval náhodné melodie. Včera mě něco napadlo, tak jsem se z toho snažil udělat něco smysluplnýho.

Procházel jsem chodbou a nemohl přeslechnout zvuk piana. Ze zvědavosti jsem tedy změnil směr své trasy a nakoukl do čekací místnosti před Billovou kanceláří.

Nemohl jsem uvěřit svým očím. Ze všech lidí na světě, to musela být zrovna ona. Bylo to, jako bych si ji zhmotnil vlastními myšlenkami, které za poslední dny patřily právě jí. Netušil jsem, že tu bude.

Zmateně jsem pohlédl na Michaela, který mi pohled oplatil. Jasně mi ale dal najevo, že nejsem vítán. Ústy naznačil 'běž pryč'.

Nemohl jsem od ní ale odtrhnout pohled. Byla zabraná do bezchybného hraní a já si tak mohl nerušeně vychutnat alespoň pár momentů.

Všechno se mi vracelo. Všechno to napětí a nervozita zase ovládla mé tělo. Věděl jsem, že jsem udělal největší chybu svého života. Měl jsem poklad, který na mě čekal celou tu dobu a já rozhodl, že ho nechám odejít. Musím se s tím ale poprat sám. Ublížil jsem jí, ale vím, že ona se z toho dostane. Opravdu bych si přál jí to vysvětlit ale pro teď bude lepší, když na to zapomene. Udělal jsem pro to maximum. Zaplatil jsem tolik peněz, že bych si mohl koupit nový auto, jenom abych ji zmizel ze života. Vlastně i ona mně. Doufám, že to bylo správné.

Naposledy jsem se nadechl a snažil si tenhle moment zapamatovat, jako by to byl poslední. Ještě jednou jsem si dopřál Michaelův vražedný pohled a zase zmizel v nekonečných chodbách téhle barabizny.