Do you love me, Honey? [C.H. FF] #2nd Book

6.kapitola

"Co se stalo?!" Přiběhla jsem nadzvukovou rychlostí ze záchodu poté, co jsem slyšela srdcervoucí řev vycházejícího z drobného tělíčka baculatého batolete. "Co si jí udělal?" Zareagovala jsem okamžitě, když jsem si všimla vyděšeného Calumova výrazu sklánějícího se nad ní, snažíc se ji utěšit.

"Já nic, já nic." Vykulil na mně vyděšené oči.

"Tak proč řve?" Rozmáchla jsem rukama a zvedla ji z pohovky do náruče. Křik byl téměř nesnesitelný, ale i tak mi cosi říkalo, že ji mám houpat v objetí. Asi instinkt, nebo tak.

"Asi má hlad." Poznamenal Calum, když její křik ustal na tiché mrčení. "Vzal jsem si jablko," ukázal ruku s nakousnutým ovocem. "Kousl jsem si do něj a ona začala řvát. Tak strašně divně mě pozorovala." Pokrčil rameny, přičemž se upřeně díval na záda malé Emi s úženým pohledem, jako by ji chtěl nařknout ze satanismu.
Uvědoměle jsem přikývla a snad po stopadesáté se zhoupla v kolenou. Calum ale měl s tím hladem asi pravdu. Teta řekla, ať jí to dám za zhruba hodinu a myslím, že tak nějak to bude. To zní, jako by ty mimina fungovala na časovač, nebo co.

Podala jsem Emu Calovi, ten ji nedůvěřivě převzal a sama se vydala do kuchyně, kde jsem před tím nechala skleničku s dětskou stravou. Ze zásuvky jsem vyhrabala červenou plastovou lžičku a vrátila se na gauč. Cestou z kuchyně jsem ale měla jakýsi zvláštní pocit, byť jsem si nedokázala uvědomit, čím to je.
Hned co jsem se ukázala před Emou s jídlem, začala sebou šít a mlaskat- mimina jsou strašně divný.

"Chtěl jsem s tebou mluvit o tom- jak to nazvat- výletu?" Zamyslel se Calum, mezitím, co v rukou svíral Emu a já ji lžičkou po lžičce krmila jablečnou přesnídávkou.

"Hmm, a co?" Pobídla jsem ho, aniž bych odvrátila pohled od Emy. Teklo jí to všude a já jen stěží zvládala hlídat, aby celá svačina neskončila na Calumových rukách.

"No, jela bys s ná..." ani nedořekl myšlenku, když mě konečně trklo, co mi připadlo tak podezřelé.

"Kde je Robert." Vykřikla jsem z ničeho nic a vylekala tak nejen mluvícího Cala, ale také Emu, která vypadala, že se zase rozpláče a tak jsem ji zacpala pusu další dávkou jídla.

"No jo. Nevím." Pokrčil lhostejně rameny, jako by se nechumelilo, naproti tomu já jsem vyskočila ze své pozice a málem vylila celý obsah sklenice. "Kdy jako zmizel? Nakrm ji." Vrazila jsem mu skleničku do rukou, ani nemrknul. Mezi tím jsem ale málem upadla, kvůli bodavé bolesti ve spáncích a motání hlavy.

"V pohodě?" Ujistil se- patrně si všiml mého bolestného výrazu. Souhlasně jsem přikývla. " A nešil!" Zamračil se. "Asi šel jenom na záchod, nebo tak." Protočil panenky.

Zhluboka jsem se nadechla a vnitřně se začala posmívat sama sobě, že hned maluju čerta na zeď. "Jo asi máš pravdu." Vydechla jsem všechen vzduch z plic a trochu se nahrbila, abych nabrala přirozenější postoj.

Nedivte se mi, že mám hned tak přehnané reakce, ale jsem z dneška celá nervózní. Už to, že mi od rána není zrovna do zpěvu, ale i tak jsem musela do školy. Bylo na nic, že Calum přišel už dnes, což mi narušilo harmonogram- čekala jsem, že se doplazí nejdřív zítra ráno- a nakonec tohle hlídání, které jsem snad takhle 'sama' nikdy nedělala. Mám z těch dětí strach, ještě k tomu, když vím, co je Robert za zmetka. Nebudu vyjmenovávat všechny hovadiny, co udělal, ale jen tak okrajově můžu nadhodit třeba to, jakou dělá náladu na rodinných oslavách, a to pravidelně. To je samé: Tohle jíst nebudu, je to plný uhlovodíku. Musíte tak řvát? Nemůžu se soustředit a na závěr pravidelně dodá: nesnáším tyhle rodinný sračky, je to nuda.
Dneska se chová ještě na pohodu, což se divím- za tím něco bude.