Do you love me, Honey? [C.H. FF] #2nd Book

21. kapitola

Posadila jsem se na okraj pohovky a znaveně svěsila ramena. Nevím, jestli jsem se rozhodla dobře a ani, jestli mi to k něčemu pomůže. Jediné co jsem věděla, tak to, že se mi do toho nechce.

Znovu jsem přehodnocovala své rozhodnutí a najednou se ozvalo jakoby odnikud:
"Věnuješ mi aspoň chvilku času?" Znělo to trochu, jako by měl napůl zavřená ústa a při tom přerývavě vydechoval ale zároveň zadržoval dech. "Promiň, mrzí mě to." Ani jsem si nevšimla že bylo otevřené francouzské okno na terasu. Až když jsem se otočila směrem, odkud onen hlas vycházel jsem si všimla, co zapříčinilo Calumovu zvláštní artikulaci. Vydechnul poslední obláček našedivělého kouře, který za měsíčního svitu vypadal, jako zbytek jeho důstojné duše, která ho právě opustila.
Bodlo mě u srdce, když jsem ho zase viděla kouřit. Slíbili jsme si že už ani jeden nebudem a on to porušil.

"Co tě jako mrzí? To že si zase porušil slib?" Odsekla jsem jedovatě a s rukama založenýma na prsou se smotala na pohovku.

"Promiň zlato, jenomže ty mě tak strašně trápíš." Zasténal jak malé dítě.

"Nemluv na mě tak." Odsekla jsem.

Přešel ke mně a dřepl si před pohovku do takové blízkosti, že jsem z jeho dechu cítila kouř, který téměř přebil pach alkoholu. "Promiň." Tváře měl zmáčknuté tím, jak měl hlavu opřenou o dlaně, takže to znělo spíš, jako děcké žvatlání.

"Ty ses opil." Znělo to spíš, jako konstatování, než otázka. Zvedla jsem se do sedu abych nemusela být v tak nepříjemné blízkosti jeho tváře.

"Neopil." Namítl a zvedl se ze země aby se posadil vedle mě na gauč. "Přiznávám, že jsem si možná lehce přihl ale jinak jsem v pohodě." Gestikuloval, jako by to snad přidalo jeho výpovědi na pravdivosti. "Vážně ti přísahám, že jsem plně při smyslech." Náhla jsem se přes něj k odkládacímu stolku na levé straně gauče a rožla lampičku. Až teď jsem si všimla, že má na rameni modřinu a roztržený ret. Najednou jsem tak trochu cítila vinu za to že jsem tu pro něj nebyla, abych ho politovala a neošetřila ho. Málem jsem se neudržela a pohladila ho po rozbitém rtu. Nevím, jestli je to na místě, když jsem na něj naštvaná a ještě k tomu jsem sama schytala ránu.

Trochu jsem si poposedla dozadu a mezi tím přemýšlela jestli je vhodné se s ním bavit, když je v takovém stavu. Je pravda, že není úplně opilý a jeho stav by možná byl ke prospěchu, co se týče pravdivosti ale sklamalo mě, že na to aby semnou mluvil se musel opít.

"Takže tady je tvůj čas." Překřížila jsem ruce na prsou s nepřístupným výrazem. Žíla na krku mi tepala tak, až jsem měla pocit že mi snad roztrhne krk.

"Jseš tak strašně dramatická." Protočil očima a mě došlo, že takhle to nepůjde.

"Vstávej. Dělej." Energicky jsem vyskočila z pohovky a pobídla ho rukama.

"Kam jdeme." Otráveně si odfrkl ale i tak se neochotně zvednul.

"Vyvstřízlivět." Šeptla jsem hlasitě a vykročila ke dveřím.

"Nejsem opilej. Už jsem ti to pověděl." Zasmál se, jako by si o mě v duchu myslel že jsem úplně blbá ale i tak mě následoval. Musela bych ho neznát, abych nevěděla, že při takovém stavu vypil minimálně celou láhev bůhví čeho. Není jeden z těch, na kterém by to bylo ledajak poznat. Jediné co je u něho jinak tak to, že používá divná slova.
Prošla jsem vchodovými dveřmi s Calumem v závěsu.
Venku vál silný těžký vítr. Moře bylo neklidné, jako by se každou chvíli měla objevit průtrž mračen.
"Udělej si kolečko kolem domu." Přikázala jsem, jako ten polení diktátor a mezi tím se snažila uhlídat vlasy aby mi nelítali do obličeje.