Do you love me, Honey? [C.H. FF] #2nd Book

13. kapitola

Vypadalo to, že se snad z té plážové vilky nikdy nedostaneme. Pořád se nacházely další a další důvody, proč se znovu aspoň chvilku pozastavit. První to bylo: "počkej, zeptám se Kamily, jestli nemá řasenku." A pak "potřebuju ještě na záchod." To byly moje problémy, ale ještě ke všemu tu byl Mike, který měl spoustu nesmyslných otázek, které zněly třeba takhle: "v zajetí démonů, nebo pátek třináctého."nebo "Kdy se vrátíte?" a taky "Přivezete mi něco na jídlo?" Bylo to nekonečné, ale kolem půl třetí jsme se k autu doopravdy dostali. Celou cestu, jsem se modlila, ať z toho zatracenýho auta už můžu vypadnout, protože jsem se už podruhé za den málem upekla. Restaurace byla na mě-prosté děvče-až moc nobl, ale udržela jsem svůj temperament na uzdě a neutrhla jsem si žádné společenské 'fópa'. Já ne! Já ne, ale Calum na sebe strhnul veškerou pozornost, když mu spadla vidlička do talířku přímo od huby. Sama sem se divila, že se ten talířek nerozbil, jaká to byla rána. Co mám dělat, když je to debil...

"Stejně je to strašně boží." Vrátila jsem se k tématu TCA's už poněkolikáté se stejně nadšeným výrazem, právě, když jsme se vraceli kolem šesté hodiny z restaurace domů. Slunce pálilo, autem foukal prudký vítr skrz všechna stažená okénka a všechno bylo fajn. Po hlavní silnici 550 projelo sem tam nějaké auto nebo motorkář, jinak jsme byli sami. "Takže my prostě pojedem do LA?" Bosé nohy jsem si položila na palubní desku a poškrábala se mezi palcem a ukazováčkem. Když jsem byla v tom, tak mi došlo, že bych si možná mohla po dlouhé době nalakovat nehty. Vidím pozůstatky filového laku ještě z... já nevím kdy.

"Přesně tak." Ujistil mě Calum, jako už tolikrát se stále stejným vřelým úsměvem na tváři, který mě těšil. Jeho úsměv je prostě všechno.

"To je tak super." Zamávala jsem rukama ve vzduchu, jako bych chtěla nadšením odletět pryč.
Po svém slepičím rituálu jsem se obratně naklonila ke Calovi a vlepila mu polibek na tvář.

"Ale taak." Zasténal a vytvořil zvláštní grimasu, přičemž se odemě odklonil. Nechápavě jsem nadzvedla jedno obočí a vrátila se do původní pozice, pevně zády v sedačce.

"Tak si naser." Založila jsem si ruce na prsou a nasadila uražený výraz.

"Dělám si prdel." Protočil očima s odlehčeným úsměvem. Drze jsem našpulila rty s obočím až u kořínku vlasů, stylem: a co si jako myslíš? "Ale nedělej." Zašišlal na mě jako na melé uržené děcko a hravě mě štípl do tváře.

"Přestaň." Zamumlala jsem a hodila havou, abych mu uhnula, podobně jako on před tím.

"Konec." Vydechnul nespouštějíc pohled z vozovky, tak jako po celou dobu.

"Pusu na to?"

"Pusu na to." Zopakoval po mě a nahnul se přes pravou ruku pro letmou pusu na usmířenou, tak aby nemusel pouštět volant z rukou. Bylo to neobvyklé, ale pěkné gesto. Bylo by skvělé, kdyby každá naše hádka končila takto.

Po zbytek cesty jsem měla přívětivý úsměv na tváři.

Po pár minutách jízdy jsme opět zabočili na příjezdovou cestu. Vylezla jsem z auta, Calum z druhé strany. Počkala jsem, než mě dojde abychom vešli dovnitř poboku. V tu chvilku se odehrálo znovu něco neočekávaného a spontánního: chytl mě za ruku. Budu možná znít divně, ale my jsme se za ruce snad nikdy nedrželi, co si pamatuju. Je to nejspíš tím, že nikam nechodíme, a i kdyby to, tak se stejně na veřejnosti držet za ruce nesmíme. Když se nad tím zamyslím, tak mi to ani nescházelo.