Do you love me, Honey? [C.H. FF] #2nd Book

3. kapitola

Není to nová kapitola, pouze sem přidávám znovu kapitolu 3, za domněním, že to už bude v pořádku :D Omlouvám se za ty nepříjemnosti :/

________________

Horší, než čumět v neděli odpoledne na bednu, je ležet v neděli odpoledne v posteli a čumět do stropu.
První vybuchnu jako sopka a teď absolutně nemám co říct. Připadám si, jako by mě opustila schopnost mluvit.

Rozjímala jsem nad smyslem života dobrých deset minut, když slyším rázné klepání na dveře od mého pokoje.

"Kdo to je." Zamrmlala jsem. Doufala jsem, že je to Calum, protože potřebuju pomazlit. Jedinýúčinný antidepresivum.

"Můžu?" Rozeznala jsem Michaelův hlas.

"Ne." Kvíkla jsem, ale co já zmůžu, když jsem si nezamčela. Hned jak jsem viděla, jak se pootevírají dveře, přetočila jsem se na břicho a zabořila hlavu do polštáře.

"Hele, Lizy. To, co jsi řekla, bylo působivý. Fakt že jo. Málem jsem se už začínal bát, jestli ti nerupne žíla na krku." Zasmál se nad svým vtipem a já už jen cítila, jak prudce skočil vedle mě na postel. Doslova skočil.

"Co děláš, kryple?" Zavrčela jsem. Chápejte- přece jenom nemám zájem, aby popraskaly všechny příčky. Ještě nějakou dobu ji budu potřebovat.

"Bla, bla, bla. Už mě nemusíš buzerovat. Máš pravdu, musím se s tím smířit. Sice mě to pořád sere, ale na mně nezáleží, že?" Ušklíbl se stylem,aby ses neposrala.

"Ou, možná v té své vypatlané palici opravdu máš něco podobného mozku." Nebezpečně jsem přivřela oči, aby si uvědomil, jak naštvaná jsem.

"Můžeš prosím přestat mluvit sprostě. Je to příšerný." Šťouchl do mého bezvládného těla a věnoval mi takový zvláštní úsměv. Je celkem vtipné, že mě žádá zrovna o tohle. Za normálních okolností dostávám celkem kapky, když třeba použiju slovní spojení jako: ježkovi voči a podobně.
"Takže teď přejdeme k usmiřovacímu objetí." Roztáhl paže, jako by měl každou chvilku odletět.

"Nebudu tě objímat." Zabručela jsem se svraštěním obočím.

"To nebyla otázka." Pobaveně se uškrnul a už mě mačkal v medvědím objetí, přičemž mě nehty lechtal na žebrech.

"Přestaň." Vypískla jsem. "Michaeli." Vřískala jsem na celé kolo, jako pominutá.

"Usmiřovací objetí." Opakoval během mého mučení, hlasem Smígla z pána prstenů.

"Calume! Calume pomoc!" Zkusila jsem jedinou možnost záchrany.
Mezi tím mi stačilo uniknout několik slz od smíchu.

Zatímco se můj zachránce velmi neochotně ploužil po schodech, mě Michael přestal lechtat, ale stále mě objímal, jako bych plyšová hračka na mazlení.
V tomhle objetí si dávám takových 5 minut, než mi dočista dojde všechen vzduch.

"Už jsem tady. Co se děje?" Calum přišel, opřel se o futra a frustrovaně odvrátil zrak od obrazovky telefonu. Jak jsem si všimla, tak už taky nevypadá, jako kečupový vévoda. "Cože!" Vykulil oči na moji zotročenou postavu a Michaelův maniacký výraz. Podezřívavě přivřel oči a vyšpulil spodní ret. "Objímací party a vy mě nepozvete? To je zrada." Na oko uraženě si založil ruce v bok, ale několik sekund na to už Mikovi spěchal na pomoc s otevřenou náručí.
Já vydala prapodivný zvuk, něco mezi oslím zahýkáním a posledním slovem umírajícího: "bože."