Do you love me, Honey? [C.H. FF] #2nd Book

26. kapitola

Následující měsíc mi připadal jako nezbytná výplň. Nedělo se nic zvláštního.
Nebudu lhát, že každý den jsem myslela na to, jak to bude celé probíhat. Taky jsem ale myslela na to, jak v mých očích měl původně probíhat. Ještě nedávno jsem si myslela, že kluci odjedou na turné a já se budu dál věnovat škole, zatímco se mi bude stýskat nejen po bratrovi ale taky po mé první lásce. Jak se ukázalo, být naivní není to nejlepší a tak jsem se snažila co nejvíc být vyrovnaná, mít prázdnou hlavu a nulové očekávání. Přijmu realitu prostě takovou jaká je. Vydělám si peníze a za několik měsíců budu mít na to, abych začala žít. Do té doby mám v plánu udržovat se ve vegetativním stavu a plnit rozkazy, jak se ode mě očekává. Budu jejich placená loutka, za kterou mě už beztak mají.

Několik dní po podepsání smlouvy, přesněji řečeno devět dní, mi přišla zpráva s prvními instrukcemi.

Neznámé číslo: 21:00 večeře v BarneyBay. Odjezd půl hodiny předem. Odvoz zajištěn. 

Byl to první z úkolů. Moc jsem nad tím nepřemýšlela. Na přípravu jsem měla 3 hodiny, a tak jsem se hned odebrala do sprchy.
I když jsem si zakázala fantazírovat, neubránila jsem se myšlence na to, co se asi bude dít. Setkám se s Lukem, nejspíš to bude celkem trapný, přetrpím to, najím se a zase se vrátím do postele.

Usušila jsem si vlasy a projela je párkrát žehličkou, abych dosáhla požadovaného upravení, jak mi to ukázala Kamilla. S líčením jsem nešetřila. Nikdy jsem na večeři s klukem nebyla ale představovala jsem si, že večerní líčení by mohlo být o něco výraznější, než jaký je můj standart. Nanesla jsem trochu bronzového stínu a do koutků přidala špetku tmavého. Na závěr jsem použila šablonu, která mi měla pomoct k dramatické lince, což nakonec vypadalo lépe, než bych sama čekala. Začínala jsem si být v líčení jistější, než na začátku celé téhle šarády.
Jako outfit jsem zvolila formálnější ale pořád nápaditou bílou klasiku v podání bílé pouzdrové sukně, elastického bílého topu na teňounkých ramínkách co končil pod prsy a oversized bílé sako. Sama bych takovou kreaci nevymyslela. Naštěstí mi komplety předchystali a naskládali na dovezený věšák tak, abych nemohla udělat módní krok vedle.

Po osmé hodině jsem už jen dopnula zlaté náušnice, nazula bílé páskové sandály na podpatku a sedla si na postel.

Rozhlédla jsem se po pokoji a povzdechla si. To bude šílený.

Ve chvíli, když zazvonil zvonek jsem zažila menší infarkt. Člověk si může namlouvat, že vůbec o nic nejde ale ve chvíli, kdy si uvědomíte, že jdete opravdu na schůzku s mužem, byť je to fiktivní schůzka, začnete cítit nervózní šimrání v břiše.

Popadla jsem bílé psaníčko se zlatými detaily a spěchal ze schodů.

K mému překvapení stál u dveří muž oblečený v obleku ve středním věku. „Zdravím slečno Cliffordová," pronesl a rukou naznačil směr přes chodník k zaparkovanému SUV čekající u krajnice.
Rozpačitě jsem přikývla a vyšlápla si tím směrem. Přiznávám, že jsem čekala, že mě vyzvedne Luke, nezapírám ani malilinkaté zklamání.

Muž v černém mi galantně otevřel zadní dveře, já poděkovala, podržela si vzadu sukni a nasedla si.

Skoro jsem si ani nevšimla postavy sedící na druhé straně. „Ahoj Liz," škubla jsem hlavou na svého spolujezdce. Vypadal při nejmenším stejně v rozpacích jako jsem byla já.

„Ahoj," mávla jsem a nervózně si zastrčila padající pramen za levé ucho. Ten moment, co jsme ani jeden nevěděli co říct trval přehnaně dlouho, když jsme se pak ale odhodlali, skočili jsme si navzájem svým „Jak se vede," z mojí strany a „Chtěl jsem ti před tím zavolat," z jeho do řeči. Museli jsme se tomu zasmát.