Do you love me, Honey? [C.H. FF] #2nd Book

18. kapitola

Po Calumově hlasitém FAJN se už nic jiného neozvalo, až jsem z náhlého klidu v budově začala být nervózní.
Pomalu jsem se došourala k pohovce, kde jsem si sedla tak abych stále viděla na dveře, kdyby se náhodou otevřely.
Nejspíš jsem byla zvědavá ale také zároveň nervózní. Pravděpodobně jsem si to ani nepřipouštěla, ale někde z hloubi duše jsem si přála, aby se objevil Calum a začal se omlouvat, nebo něco, protože čím dýl jsem ho neviděla, tím víc se mi vzdaloval.
Začínala jsem mít pochybnosti, jestli ho ještě zajímám. No jasně, třeba to úplně vzdal, třeba ho už vůbec nezajímám a pro to si našel někoho jiného. To přece dává smysl.

Ztrápeně jsem se opřela čelem o ruku, kterou jsem měla přehozenou přes čelo pohovky.
Napadlo mě, že bych potřebovala mobil, který stále ležel na posteli, a taky by se mi hodilo normální oblečení, které spočívá taky někde v té místnosti, do které by mě momentálně ani nenapadlo vkročit.

Seděla jsem tam tak nějakou chvilku a snažila se zahnat slzy, které se mi znovu draly do očí, když v tom se otevřely dveře od ložnice. Hlava mi vystřelila vzhůru, takřka okamžitě, ale k mému překvapení za nimi stál pouze Ashton bez Caluma a nezdálo se, že by byl někde v místnosti za ním.

"Kde je Calum?" Tázavě jsem svraštila obočí.

"Odjel pryč." Záměrně použil nesrozumitelný tón, ale já to stejně rozluštila, přičemž se mi okatě vyhnul pohledem.

"Cože!?" Vyjekla jsem.

"Cože!?" Zopakoval zmateně. "Přinesl jsem ti náplasti." Zvedl ruku se dvěma pásky tělové barvy. Nechápu, že si myslí, že to tak snadno zakecá.

"Proč odjel? Kam odjel?" Zvýšila jsem hlas a byla prakticky pološílená. Proč odjížděl? Je to kvůli mně? Sakra! Proč mi dělá v hlavě ještě větší guláš, než jsem měla do teď?

"No, řekl jsem mu to. Myslím, že to tak bude lepší. Aspoň pro teď." Hned jak dovysvětlil svou teorii, zaslechla jsem zvuk gum svištících o rozpálený asfalt. Mezi tím ke mně Ash pomalu přistoupil a jemně mi zalepil roztržené obočí, jako by byl moje máma. Nebránila jsem se tomu, jen jsem tam tak otupěle seděla a snažila se alespoň trochu si uspořádat myšlenky v hlavě.

"Jo, jasně." Odpověděla jsem spíše zmateně, než uvědoměle tichým hláskem.
S kamennou tváří a chlazeným pivem v ruce jsem vstala a vydala se do ložnice, abych se aspoň oblékla do každodenního oblečení. Šortky s Calumovím tričkem ležely tam, kde jsem je včera odložila- v koupelně, a tak jsem se převlékla a pokračovala v ledování.
Sedla jsem si na postel a frustrovaně vypustila všechen vzduch z plic, jako bych se snažila odletět pryč od všech těch problémů.
Co bude teď? Rozhodně tady nemůžu zůstat. Sice nevím, jestli tady vůbec je nějaká autobusová zastávka ale bylo by nejlepší se prostě sbalit a odjed. Nebo bych možná mohla zavolat...vlastně asi neznám nikoho kdo má řidičák. Mámě rozhodně volat nebudu, nechci, aby to věděla.
Z nenadání jsem si vzpomněla na Grega, prostě jen tak mi naskočil do hlavy. To by bylo něco tak neslýchaného až se mi to svou zvráceností zamlouvalo.
Ale to přece nejde. Tvrdila mi jedna, ta dobrá, část mysli ale oproti tomu tu byla ta nečekaná pomstychtivost. Je do dobrý nápad?

Otočila jsem se, abych si vzala mobil, který stále ještě ležel na polštáři, když jsem tak ale učinila, naskytl se mi pohled ne na jeden ale na dva telefony- druhý byl Calumův. Podezřelé bylo, jak perfektně urovnaně ležely vedle sebe. Proč by tady Calum, sakra, nechával mobil? Drží svůj ho 24 hodin denně v ruce, snad i ve spánku a teď ho tady, očividně, naschvál položí. Proč?
Jediná věc, co jsem mohla v této situaci udělat, byla podívat se do něj.