Do you love me, Honey? [C.H. FF] #2nd Book

5. kapitola

Ta absurdní věta mi nedala spát. Lidé si říkají 'miluji tě' denně; mámě, kamarádkám, nebo domácímu mazlíčkovi, ale když to zní z úst osoby, na které vám záleží, úplně jinak, než na všech ostatních, je to jiné.
Poskočilo mi srdce, když jsem to slyšela ale zároveň mi to v těle zanechalo nepopsatelný pocit. Něco, jako když vás ženou do něčeho, co nechcete dělat- mám na mysli takové to zvláštní chvění v žaludku.
Následující telefonáty proběhly bez problémů. Žádné změni, žádná věta při loučení navíc. Z prvu jsem to chtěla nějak připomenu nebo tak ale pak jsem to nechala. Přece jenom to třeba nemusel myslet vážně, jen mu to tak vylítlo.

V pátek odpoledne, když jsem zrovna ležela na gauči s nejnovějším výtiskem magazínu V a snažila se vyležet z nevolnosti, se kterou jsem šla už ráno do školy, zazvonil zvonek. Líně jsem se zvedla a popotáhla si své šedé asexuální tepláky výš. Přešla jsem předsíní až do chodby. Zatáhla jsem za kliku a otevřela. K mému podivu za nimi stál právě Calum s kyticí narůžovělých Lilií.

"Zdárek." Doširoka se usmál takovým nevinným úsměvem. Mezi tím se za námi dobelhal Barney a začal po Calumovy skákat. Byl štěstím bez sebe. "Vzpomněl jsem si, že jsme měli měsíční víročí." Odstrčil kytky a přitáhl si mě do obětí, které jsem mu opětovala.

"Kdo sláví měsíční víročí." Zasmála jsem se s ironií v hlase místo pozdravu. "Ahoj." Dodala jsem aby se neřeklo a věnovala mu letmý polibek.

"Tak promiň, že se starám." Ušklíbl se na oko smutně a předal mi velmi silně aromatizující pugét.

"Ježiš, děkuju. Je to milý." Políbila jsem jej ještě jednou, tentokrát intenzivněji. "Ale když už tak to bylo minulej pátek, né tento." Pokrčila jsem rameny a s Calumem za zády vešla do kuchyně.

"Ty taky musíš mít ke všemu připomínky. A vůbec, ty sis na to vzpomněla?" Uraženě si založil ruce na prsou. Dělalo se mi zle z myšlenky, že bychome se měli hádat hned první den.
Nevěřícně jsem zakroutila hlaovu a raději se otočila ke skříňce nad ledničkou na které stály dvě vázy. Jedna čistě průhledná a druhá tmavě modrá s nepravidelně velkými kruhy všude dokola. Natáhla jsem se pro jednu z nich ale bylo mi to k ničemu, když sotva dosáhnu do té skříňky, natož nad ni.

"Podáš to?" Udělala jsem na Caluma psí oči, přes to, že jsem byla naštvaná, takže to spíše vypadalo, jako provinilý výraz.

"Jasně, kterou?" Povzdechl si a obešel mě.

"Tu průhlednou." Odvětila jsem polohlasem.

Při čepování vody vládlo v domě hrobové ticho, které přerušovalo jen hlasité Barneyho fuňení.

"Kde je Michael." Promluvila jsem konečně, poté, co jsem zasadila kytici do vázy a položila ji na kuchyňský ostrov aby byla vidět.

"Řekl jsem mu, aby zůstal tak do osmi u mě doma, že bych s tebou, chtěl být chvilku osamotě, ale stejně je to zbytečný." Odsekl zády ke mně, mezi tím, co listoval v mém rozečteném časopisu. Dík, měla jsem tam něco rozečtený.

Sklesle jsem si povzdechla, pomalu se k němu přišourala a objala ho ze zadu kolem pasu. "Promiň. Nechci se hádat." Zamumlala jsem mu do zad. Je mi tak strašně líto, že to takhle začalo. Ale v podstatě je to moje chyba, můžu být víc než ráda, že si na nějakou pitomost vzpomněl.

"Já taky ne. Chyběla si mi." Pustila jsem ho a on se tak ke mně mohl otočit předem. Než jsem stačila cokoliv říct, už mě mačkal v obětí.