Do you love me, Honey? [C.H. FF] #2nd Book

16. kapitola

Říká se, že když člověk prožije šok, nemusí si to pamatovat. Abych pravdu řekla, v tu danou chvíli jsem si vážně nepamatovala, jak to proběhlo. Postupem času jsem si ale celý tento zážitek vybavila absolutně jasně..

                                                                             -&-

Chtěla jsem upozornit na svou přítomnost. Chtěla jsem, aby mi někdo vysvětlil, co to všechno má znamenat. Na chvilku jsem dokonce chtěla věřit, že se to vysvětlí a celé tohle je jenom jedno velké nedorozumění.
Měla jsem takovej vztek, že jsem si ani neuvědomila, co dělám. Prostě jsem k nim přiběhla, zrovna když to vypadalo na druhý pěstní obrat a praštila Caluma do zad. Ne tak jako to dělám běžně- jenom tak hravě- ale fakt silou.
V tu chvíli se to semlelo strašně rychle... Calum se začal otáčet a já se instinktivně přikrčila. Zaúpěla jsem bolestí, když jeho pěst dopadla na mé rameno. Shodil mě, jako bych byla domeček z karet. Možná by to nedopadl tak špatně, kdyby za námi nestál nějaký pitomý kámen. Na celé pláži je snad jen tenhle jeden jediný balvan a on musí být zrovna tady.
Zavřela jsem oči, protože jsem věděla, co následuje, a pokusila se tak zmírnit pád alespoň rukama- marně.

"Ježiši." Slyšela jsem tlumeně, jako by celý svět byl za sklem. Slyšela jsem mnoho hlasů, které se mi slívaly v jeden nesrozumitelný paskvil. Připadalo mi, jako by celý svět kolem mě byl velká žvýkačka, která se pružně stahovala a roztahovala.
"Lizy, Lizy, Lizy. Promiň, prosim tě, promiň." Klekla jsem si a schovala tvář do dlaní. Cítila jsem něco mokrého a horkého na tváři. Někdo si ke mě kleknul, jednou rukou mě objal kolem ramen a snažil se mi odtáhnout ruce od tváře.
Bylo mi špatně, nerozpoznala jsem, kdo na mě mluví a bála jsem se otevřít oči, protože mi v tu chvíli připadalo, že pokud to udělám, zajisté se dostaví bolest. "Lizy?" Zopakovala ta osoba vedle mě. V puse jsem cítila nepříjemnou chuť kovu, což nemohlo být nic jiného než krev.

"Nešahej na mě." Zamrmlala jsem přes dlaně. Pravé rameno jsem měla jako v ohni. Jak se tohle mohlo stát? Nezdá se mi to?

"Co?"

"Říkám ti nešahej na mě, Calume." Zakřičela jsem a s odporem se od něj odklonila. Vážně jsem ho nedokázala poznat podle hlasu, ale kdo jinej dokáže něco totálně posrat a o sekundu později se začne omlouvat.

"Nevěděl jsem, že jsi to ty. Myslel jsem že je to..." začal zmatkovat.

"Mě to nezajímá." Prudce jsem trhla rukama dopředu a tím tak odhalila svůj obličej. Když jsem to udělala, hlasy kolem mě utichly. Pomalu jsem zatřepotala váčky a konečně je od sebe odlepila. Ani jsem si neuvědomovala, jak křečovitě jsem měla oči zavřené. Přede mnou stály všichni čtyři a tvářili se, jako by viděli ducha. "Prostě mě nech na pokoji." Dlaní jsem si přejela po bolavém místě na rameni. To místo mi doslova hořelo a napuchalo. Jak mě mohl udeřit takovou silou? "Prostě mě nech na pokoji." Zopakovala jsem tiše jako v transu poté, co jsem si hřbetem ruky setřela první kapky krve stékající po mém líčku.

"Promiň." hlesl Calum znovu. Natáhl ruku k mé tváři aby mi setřel krev ale já ho zastavila tou svou. Zvládnu Se o sebe postarat sama- On už pomohl dost.

"Calume má pravdu, nech ji." Zavrčel Ashton a položil Calumovi výstražně dlaň na rameno, tak jako to dělají securiťáci, což značí první varování.

"Nepleť se do toho." Calum přecedil přes zuby a vstal tak, jako by se chtěl znovu prát.

Letmo jsem navázal oční kontakt s Lukem, jako bych mu chtěla něco sdělit, i když jsem vlastně nevěděla co, jen jsem měla strach, že dojde k další bitce.