Do you love me, Honey? [C.H. FF] #2nd Book

20. kapitola

"Probudila jsem tě?" Šeptla chraplavým hlasem a já poznala, že je zle.

"To nevadí." Zalhala jsem. Co jsem ale měla odpovědět?

"Promiň. Já... potřebuju s někým...s tebou mluvit." Snažila se ze sebe dostat. "On...on. Rozešel se semnou." A tak jsem tam seděla paralyzovaná, poslouchala její vzlyky a snažila se sama sebe přemluvit, abych se nepřidala k ní.

"Zlatíčko, to mě mrzí." Vysoukala jsem ze sebe konejšivě po chvíli mlčení. Stále vzlykala a mě to popravdě už začínalo lézt na nervy. Nemohla jsem jí to ale mít za zlé- ona prostě taková byla, na rozdíl ode mě. "Jenom prosím přestaň plakat ano?" To celkem sedí od někoho, kdo se tu před chvílí válel, jako uzlíček neštěstí.

"Jo, promiň." Zavzlykala ještě.

"Chceš si o tom popovídat?" Snažila jsem se znít, co nejmileji, ale nebylo to nic lehkého, vzhledem k tomu, že bylo hodně brzo ráno a já nespala. Promnula jsem si kořen nosu a znovu si lehla s hlavou opřenou o opěradlo gauče.

"Proto ti asi volám ne." Slyšela jsem, jak se zasmála. Byla jsem si na stopro jistá, že si setřela slzy a zahleděla se do stropu, aby zahnala pláč, jako to dělává vždycky, když brečí, třeba jen u filmu. "Teda jestli ti to nevadí." Dodala.

"Kdyby jo tak tě pošlu do... pryč už dávno." Vysvětlila jsem rázně.
Pochopila jsem, že to pravděpodobně nebude chvilková záležitost, tak jsem vstala a odebrala se do kuchyně. "No tak povídej." Odfrkla jsem si.

"V pátek večer jsme s Marcusem šli do klubu, ale on tam potkal kámoše ze základky a prostě se mi ztratil." Marcus je její přítel, jsou spolu už skoro rok. Je to milý kluk a je vidět že má Amy hodně rád, jen se. "No, takže jsem tam byla jenom já a taky Parvati Packová z našeho ročníku. Trochu jsme pily a tak." Měla takový ten podezřelý tón hlasu, kterým mi naznačoval, že něco udělala a á už jenom čekala, kdy na mě vybalí tu bombu.

"No jasně a dál?" Mobil jsem držela ramenem u ucha a mezi tím si nalévala studené mléko do skleničky.

"Hele, já jsem za to vážně nemohla." Vyjekla, jako bych ji snad z něčeho podezírala. "Prostě ke mně přišel a já už vlastně nevím, jak to bylo. No, Marcus nás viděl a teď je to celý v kopru." A zase se rozbrečela.

Z jejího zmateného vyprávění jsem vůbec nepochopila, o co jde. "Můžeš mi prosim tě říct, s kým tě viděl a vůbec co viděl?" Nechápavě jsem pokrčila obočí. Její vysvětlovaní běžně nestálo za nic, dne ji to ale šlo dvakrát tak špatně.

"No...ugh... nechci aby ses naštvala a když ti to řeknu, tak si nechej poznámky." Očividně to oddalovala a mě to začínalo být čím dál tím podezřelejší.

"Řekni to." Zakřičela jsem hlasitěji, než jsem chtěla.

Ona se nejspíš lekla, protože to na mě okamžitě vyklopila, tak, jako by to byla ta byla bomba- nebo spíš atomovka. "Greg."

Překvapilo mě to tak, že jsem vdechla mléko, skleničku pustila do dřezu a začala se dusit. "Cože?" Kuckala jsem.

"Elizabeth, prosím. Něco si slíbila." Zarmlala zoufale. V tom se přede mnou objevil znova Calum úplně odnikud. Nejspíš musel sedět někde v obýváku celou tu dobu a já si toho ani nevšimla.

"Jsi v pohodě?" Šeptl a pokusil se mi položit dlaň na rameno, já ale uhla. Rozespalý, osvětlený jen digestoří vypadal strašně zranitelně.

"Co tě to zajímá." Štěkla jsem z nepřestávajícím vykašláváním. Mobil jsem měla mikrofonem přitlačeným na krku, aby nás Amy neslyšela.