Do you love me, Honey? [C.H. FF] #2nd Book

1. kapitola

Láska je úžasná věc. Je to něco, co se nedá nahradit, leda velkou quatro formaggi pizzou při večerním sledování Netflixu. Fajn, dělám si srandu, ale představte si dvě pizzy, jedna quatro formaggi a druhá hawai při sledování netflixu s tou jedinou osobou. Tomu říkám láska.
V objetí s tím nejlepším druhem ticha. Chápejte; jsou tři druhy ticha: trapné ticho, které většinou nastává mezi dvěma lidmi co si nemají co říct, zaneprázdněné ticho, které většinou mívám s Amy, při kterém obě dvě civíme do mobilu ale nevadí nám to a příjemné ticho. Takové to, když oba mlčíte ale užíváte si to, protože v takových chvílích prostě slov není třeba. Náš nejlepší druh ticha je hrstka zaneprázdněného a tři hrstky příjemného- vše v perfektním poměru.

"Mamka se ptá, jestli zítra přijdeš na večeři." Promluvil v reklamní přestávce. Je to už tři týdny, co spolu jsme a od té doby se to náhodou domákla moje mamka a ta to samozřejmě musela říct jeho. Bylo to děsně trapný a Calova mamka byla jako: "přijď na večeři zlato.Jo, určitě musíte někdy přijít na rodinnou večeři."Od té doby jsem u nich večeřela už dvakrát. Poprvé to bylo celkem trapný ale podruhý to už bylo fajn.

Pracně jsem se zvedla z gauče a namířila si to do kuchyně osvětlené pouze lampičkou zabudovanou v digestoři. Na to, že je teprve 9 hodin, je celkem tma- asi bude bouřka.

"Hmmm, spíš ne. V pondělí budu zkoušená z fyziky, takže se budu jako poslušná školačka pěkně v neděli večer učit." Zasmála jsem se a otevřela ledničku. "Dáš si meloun?"

"Jasně." Odpověděl nepřítomně.

"Jasně na co? Na meloun nebo..."

"Na obojí." Odfrkl si. Jsem ráda, že tohle všechno rodičům nevadí. V pohodě spí v ložnici s vědomím, že tu s ním okupuju obývák a jsou v pohodě. Je to fajn.
Divím se, že tu neotravuje Michael, kterej to mimochodem ještě nepřekousl. Měl 3 týdny, to je 21 dní, to je 504 hodin a on se přes to pořád nepřenesl. Nehádá se ani semnou ani s Calumem, prostě s náma nemluví. "Proč se musíš pořád učit. Jseš chytrá, nepotřebuješ se učit." Povzdychl si a uraženě sjel po gauči, tak že momentálně zabíral celou plochu svým tělem.

"Protože né každej se může vykašlat na školu a jezdit po světe s kapelou." Nahodila jsem ironický tón a kousla si do jednoho z kousků melounu.

"To je smutný." Doplnil mě a uvědoměle nadzdihl obočí.

"A navíc já nejsem chytrá. Mám dobrý známky, protože se prostě učím." Protočila jsem očima.

"Bla, bla, bla. Co chceš být až budeš velká?"

"Vážně?" Zasmála jsem se. To znělo tak strašně dětinsky, že to mohl říct jenom on. Já vím že to bylo na schvál ale bylo to vtipný. "Nevím. Chtěla bych pomáhat lidem, nebo tak. Chtěla bych pracovat s lidma. Zajímají mé lidský problémy a tak. Třeba bych moha být psycholožka a...."

"Nudáááá." Přerušil mě. "A taky už zkončila reklama, takže se vrať sem ať dodíváme toho doktora House a jdeme spát." Protočil očma. "Chci ten meloun." Natáhl jednu ruku, jako v posledním tažení. Je tak drzej.Nesnáším ho!

"Ty tu zůstáváš?" Tázavě jsem nadzdvihla obočí. Položila jsem talířek s vykrájenými kousky červeného melounu na konferenční stolek před nás a sedla si zpět na gauč do tureckého sedu.

"Asi jo, teď už se mi domů nechce. Bojím se tmy." Řekl, jako by to myslel vážně. Nevěřícně jsem zatřásla hlavou a raději si udělala pohodlí na Calumově nohách. Dr. House zbožňuju, je to geniální. Troufám si říct, že je to nejlepší seriál s nemocniční tématikou.