Do you love me, Honey? [C.H. FF] #2nd Book

4. kapitola

Hlídat Barneyho je jako hlídat malé dítě. Kňučí, když má hlad, je dotěrný, když si ho dlouho nevšímám a nechce mě poslouchat.
Nikdy bych si nepomyslela, kolik práce dá hlídat malého psa. Barney je sice Calumovský typ psa, nejradši by celý den proležel na gauči, ale i tak to dá zabrat. Přesto přese všechno jsme si v něčem podobní a to v tom, že se nám stýská. Je to na něm poznat, obzvláště, když si s Calem volám nebo když si dáváme FaceTime. Je působivé, jak to ten pes dokáže vnímat. Vždycky jsem byla víc do koček, ale tohle mě na psech vážně dostává.

Hodně jsem přemýšlela, co jsem tady sama a mám pocit, že Caluma víceméně chápu s tím, že chce být doma, ale když se na to podíváte z mé strany je tu spoustu protiargumentů, proč nebýt. Například: tloustnu, začíná mě to nudit, přibrala jsem, mám deprese z toho, že jsem pořád zavřená mezi čtyřma stěnama a ještě jedna věc - což je hlavní - jsem sakra o sedm kilo těžší co jsme spolu. Rozhodla jsem se tedy využít to, že jsem sama ve svůj prospěch.
V pondělí to byl čtvrtý den, co jsme s Barneym byli opuštění a tak jsem vzala vodítko a šlo se běhat. Barney sice není vyloženě Usain Bolt, ale co si budem nalhávat - ani já ne a tak jsme si to našim klidným tempem namířili do městského parku. Můj čtyřnohý kamarád by jistě rád něco namítl, ale tím, že nemá jak, se mi to usnadňuje. Stejně mu to jenom prospěje - je to malý tlusťoučký prasátko.

Bylo něco málo po páté hodin a tím, že je všední den, tak v ulicích nebylo ani moc lidí. > Vzali jsme to naší ulicí do prava, podél říčky po cyklostezce, až jsme se najednou ocitly na polní cestičce, která nás vedla parkem.

Mohutné javory nám obstarávaly příjemný stín, kterého se nám na rozpálených chodnících dostávalo jen velmi zřítka. Prašná cesta vedoucí parkem, náhodně rozdvojená do všech stran nás posléze navedla k malému kačáku, u kterého jsme si po dohodě dali pauzu. Musím znít jako šílenec ale vyhovuje mi komunikovat s Barneym. Nemůže mi namítat a vyslechne mě úplně ve všem. Je to jako šeptací vrba - chápete ne.

Sedla jsem si ke břehu mělkého rybníčku, dlouze si upila z půllitrové lahve s vodou a pozorovala svého společníka, jak se zachová.

"Tak se napij, marshmallowne." Pobídla sem ho. Všimli jste si někdy, že bílí krátkosrstí psy s tukovejma záhybama vypadají jako velcí marshmallowni? Já včera, když se kolem půlnoci vyškrábal ke mně na postel a usnul. Tak roztomile se zmuchlal, že jsem ho nemohla vyhodit. Sice mi Calum zakázal brát si ho do postele, ale Calum tady není, tak co.
"Barney." Špitla jsem a připlazila jsem se k němu. "Máš nějakej syndrom primadony, že odmítáš pít vodu z rybníka?" Zašklebila jsem se na něj a pořádně ho podrbala. To jak byl zpocený bylo lehce hmatatelné a podle jazyka až na zem hádám, že žízeň měl, nezbývalo mi tedy nic jiného, než podělit se s ním o tu svoji.

Mezi tím, co jsem se snažila zachytit aspoň nějakou tu vodu do dlaní, mi někdo položil ruku na rameno. Bylo to tak nečekané, že jsem sebou cukla leknutím.

"Ahoj." Usmíval se na mě uřícený Greg. Měl na sobě černo-oranžový basketbalové nátělník a šedé teplákové šortky. Řekla bych, že také zavítal do parku kvůli sportu, ale u něj je jasné, že je to jeho denní rutina, už podle vypracovaných paží, stehen a hlavně břicha. Né, že bych o tom něco věděla, ale taky mi občas cukne hlava ke školnímu hřišti, když mají tréning fotbalisti a na co by se přece obtěžovali nosit trička. Říkám to s těžkým srdcem, ale Greg má lepší břicho než Cal. Sorry, Honey!

"Ahoj." Nahodila jsem rychlý úsměv a zvedla se, přičemž jsem si utírala mokré dlaňe do třičtvrtečních legín. "Co ty tady?" Nadhodila jsem, přestože je dost pravděpodobné, že na rozdíl od mé líné prdele se ta jeho tady vyskytuje často.