Do you love me, Honey? [C.H. FF] #2nd Book

11. kapitola

První půlhodina v mém luxusním vězení uběhla pomalu, ale ještě se to dalo vydržet. Většinu času jsem byla rozvalená v sedacím pytli a brouzdala po netu, ale když se mi kolem dvanácté hodiny vybil mobil a zjistila jsem, že nabíječku jsem nechala v autě, byla jsem v koncích. 
To v klidu zvládnu, nejsem na mobilu závislá.Snažila jsem se namluvit sama sobě, ale po deseti minutách absťáku a nudy jsem to vzdala.
Podle zvuku vycházejícího zpoza dveří, bylo natáčení v plném proudu a tak nepřicházelo v úvahu napsat Calumovi, aby mi tu nabíječku donesl....počkat...nemám mu jak napsat.Doprdele.

Ležela jsem, seděla, chvilku jsem se pokoušela usnout, ale neúspěšně, zkrátka jsem se snažila zabít čas jak se dá, ale stejně to bylo příšerný.

Další možnost, jak se zabavit, visela na stěně naproti postele. Měla jsem sice trochu strach, že to bude slyšet, ale i tak to za to riziko stálo, třebas, že bych se měla dívat na reklamy.

Nebudu popisovat, jak jsem nemohla najít ovladač, a pak jsem tu telku ani neuměla zapnout, ale zkrátka, nějak se mi to nakonec opravdu podařilo zprovoznit a po dlouhém procesu přepínání z jednoho programu na druhý, jsem si našla aspoň jeden, který mě zajímal víc než teleshopping- byl to dokument o nosorožcích. Absolutně netuším o co 'go'.

Kolem dvanácté hodiny, což je pro mě čas jídla, jsem začala mít zvláštní myšlenkové pochody:

.....mám hlad....kdo by sakra kupoval nosorožčí roh v prášku....fakticky mám hlad ... jak to asi Calovi bude ještě trvat?...proč jsem musela zapomenout tu nabíječku...hlad...hlad...už to tady nesnáším...hlad...hlad!!... a tak mi začalo doopravdy kručet v břiše.

Jsem prostě úplně pitomá, že to, co mi sem Calum před tím přinesl, jsem hned snědla.

Následující dvě a půl hodiny jsem myslela, že se ukoušu nudou. Táhlo se to jak žvejkačka na botě a já už doopravdy myslela, že tady, mezi těma čtyřma stěnama zestárnu.
Zvuk pištění gum na příjezdové cestě zněl jako osvobozující fanfáry. Seděla jsem na posteli, pozorovala dřevěné dveře a netrpělivě vyčkávala, kdy se konečně otevřou.

Další minuty, další sekundy byly tak nekonečné, jako nikdy před tím.

"Jsem hotovej..." dveře se konečně začaly otevírat, což pro mě bylo jako zelená na semaforu, abych vyskočila z postele a hupsla Calumovi kolem krku.

Očividně jsem ho zaskočila, protože se mnou málem spadl, ale ustál to. "co je?" Uchechtl se a ovinul ruce kolem mého pasu.

"Nejdelší dvě hodiny mýho života." Zamumlala jsem mu do ramene. "Mám hlad, vybil se mi mobil, v telce nic nedávaj, bolí mě ruka." Začala jsem vyčítat všechny své aktuální problémy. "Jo a nabíječku jsem nechala v autě." Dovysvětlila jsem.

"Až tak?" Zasmál se a odtáhl si mě kousek od sebe, aby mi viděl do očí. "Takže, zajdem někam na oběd?"

"Umm, záleží na tom, kam?" Přivřela jsem jedno oko a našpulila rty.

"Kam by sis představovala?" Naklonil hlavu na stranu.

"Já nevím. Neznám to v téhle části." Pokrčila jsem rameny. Spustila jsem své ruce z jeho zátylku po ramenech až na jeho hruď. Jeho ruce spočívaly pevně na mém pase a já se tak od něj mohla bezpečně odklonit.

"Já taky ne." Odfrkl si. "Po cestě tam byla odbočka na nějakou restauraci, tak třeba tam? Hlavně někam." Zaškemral.

"Restaurace?" Zasténala jsem a poraženě si položila hlavu na jeho rameno. "Nemůžeme jet třeba do mekáče, nebo tak?"