12. kapitoly

557 58 11
                                    

V životě jsou situace, kdy přemýšlíte nad svou drahou polovičkou jako: je on vůbec duševně v pořádku? Nebo: kéž by tak měl trochu toho holčičího cítění pro věc.

"Calume!" Zaječela jsem z pokoje hlasem hysterické fůrie, což jsem nechtěla, ale zpět to už nevezmu. Stála jsem uprostřed pokoje s rukama založenýma v bok a poklepávala si nohou, jako maniak. Typická stíhačka.

"Co, je." Zamrmlal otráveně a i když jsem ho přes přivřené dveře neviděla, tak vím, že protočil očima.

"Podívej se na ty šaty." Ukázala jsem na kus vínové látky obepínající mé tělo.

"Co je s nima." Schválně zaujal stejnou pozici, jako já "Nebuď na mě zase hnusná." Našpulil rty.

"Já na tebe nej..." zarazila jsem se a uvědomila si, že se už zase schyluje k hádce a vlastně za to můžu já sama. "Promiň." Spustila jsem ruce podél těla.
"Ale zpět k věci." Vrátila jsem se k původní energii. "Vzal si mi koktejlový úzký šaty, fajn, ale přemýšlel si třeba nad botama? To si jako k těm šatům mám vzít Vansky?" Na chvilku v místnosti zavládlo ticho, které přerušil jedině hluk z vedlejší místnosti.

Calum vypadal, že vymýšlí výmluvu, ale jeho tvář mluvila za své. Měl opravdu ztracený výraz.

Stáli jsme tam, jeden zíral na druhého, když v tom, jako by se mu rozsvítilo v hlavě.
"Sice to možná pokazí překvapení, ale je to perfektní řešení." Řekl a bez dalšího vysvětlování odešel z místnosti pryč.

Tohle je tak trapný. Myslím to: mám řešení, mám řešení. Všechno je to až moc podezřelý.

Sedla jsem si na postel a urovnala si až příliš úzké a vyzývavé šaty tak, aby se mi nedělaly faldy.

Přemýšlím, proč si vybral zrovna tyhle. Nenapadlo mně, že se mu líbí. Jsou úplně obyčejné, z lehké jednobarevné látky. Jsou fajn, ale ničím výjimečné.

"Zavři oči." Řekl Cal zpoza dveří poté, co se vrátil.

"Co?" Nechápala jsem.

"Udělej to." Vyjekl, až jsem nadskočila leknutím. "Proč musíš mít na všechno připomínky, k sakru?"

Otráveně jsem protočila očima, ale nakonec jsem poslušně zakryla dlaněma, tak jak chtěl. Nechápu, co si zase vymyslel za pitomost, ale uvnitř jsem cítila to napětí z nedočkavosti.

"Máš?" Ujistil se. Zněl u toho nadšeně, jako rodič, který se chystá předat svému dítěti ten nejúžasnější dárek pod sluncem, na kterej padla tvrdě vydřená výplata, ale vědí, že ta radost z něj stojí za to. No nevím, nevím Calume, moje očekávání je hodně vysoký.

"Jo,jo." Kvíkla jsem. Pozorně jsem poslouchala kroky přicházející směrem ke mně. Podle zvuku šel pomalu. Znervózňovalo mě to.

"Můžu?" Naléhala jsem.

"Ještě ne." Odpověděl. Jeho hlas mi napověděl, že stojí blízko po mé pravici. "Už." Oznámil mi a já nadšeně odstranila ruce z mé tváře. K mému podivení se ale nic nedělo. Nechápavě jsem se koukla na Caluma s pobaveným výrazem.

"Ha, ha, ha, to bylo moc vtipný." Pronesla jsem sarkasticky. Fakt vymyslel tohle divadýlko, jen aby si ze mě mohl udělat dobrej den?

"Otoč se." Poručil mi bez pozměnění výrazu.

Nedůvěřivě jsem se pootočila, abych zjistila, že na posteli za mnou leží velká černá lesklá krabice.

Můj výraz se ze znuděného rázem proměnil na zářivý úsměv. "Co to je?" Otočila jsem se na Caluma. Lehkým kývnutím hlavy mě pobídl k tomu, abych ji otevřela. Nedočkavě jsem se přesunula víc k prostředku postele a zaujmula pozici takzvaně: sedím si na patách. Ještě jednou jsem se střetla pohledem s Calem, který si ke mně přisedl.
Nadklonila jsem se nad krabici a pomalu jsem odstranila její víko. Připadala jsem si děsně dramaticky.
V krabici byly boty...Když řekl, že má řešení, tak mi došlo, že to je krabice od bot, ale že budou tak krásné, a tak okouzlující, to jsem nečekala. Byly bílé, letní s tenkým černým podpatkem. Příjemné taky bylo, že nebyly až tak vysoké, takže vypadaly i celkem pohodlně. Typovala bych tak 10 centimetrů. Prsty držel jen matný tlustý kožený pásek a to samé na kotníku. Vypadaly strašně elegantně- moc se mi líbily.

"Calume." Vydechla jsem a zvedla pár lodiček do rukou, abych si je mohl prohlédnout ze všech stran. "Za co?" Pomalu jsem se ani nezmohla na slovo, jak jsem byla překvapená a okouzlena zároveň.

"Podívej se ještě do té krabice." Pronesl tím svým ležérním stylem, přičemž si udělal větší pohodlí a lehl si na postel, opírajíc se o jeden loket.

Se spokojeným úšklebkem jsem vzala do rukou nyní už prázdnou krabici a znovu ji zkontrolovala. A opravdu- na dně ležely dvě kartičky připnuté na klíčence. Zvedla jsem jednu z nich do ruky a prohlédla si ji. Měla jedovatě zelenou barvu s oranžovými nápisy.

"To je vstupenka?" Ujistila jsem se o něčem, co mi bylo až nadmíru jasné.
Byl to lístek na Kids Choice Awards. Už jsem o tom párkrát slyšela, ale nikdy mě to moc nebralo.

"Napadlo mě." Začal nervózním tónem. "Kdyby si chtěla. Byl bych rád, kdyby si šla jako můj doprovod." Usmál se.

"Počkat, cože?" Zašklebila jsem se.

Pokud si dobře pamatuju, tak nesmíme být spolu jako doopravdy a on mě nechá v klidu vejít do místnosti plné lidí z managementu a teď se mě zeptá, jestli s ním půjdu na předávání cen. Představa toho množství lidí- známých lidí, fotografů, kamer... potěš pán Bůh.

Zvedl se do sedu a zpříma mi hleděl do očí. "Já, přemýšlel jsem," Tomu nevěřím. "Chtěl bych, abys tam šla se mnou, jako můj doprovod. Prostě jako moje holka, chápeš." Svěsil ramena a provinile zabloudil pohledem k jeho konečkům prstů, které měl nervozitou propletené do sebe.

"Počkej, myslíš to vážně?" Držet si vážnou tvář bylo těžší, než jsem předpokládala. "A co moje smlouva." Optala jsem se na mou jedinou vrásky tvořící starost.

"Zařídil jsem to. Stačí jeden tvůj podpis a jsme volní."
Nezáleželo na tom, jak blbě to znělo, hlavní bylo, že Calum chce, abych byla jeho přítelkyně v jeho profesním životě a nestydí se za mě. Chápete, jak to myslím? Jsem tak strašně šťastná, že mě chce, dá se říct, představit světu. Už se nebudeme muset schovávat u nás v tom nudném obýváku. Jsem tak neskutečně ráda. Ráda, ráda, ráda...
A to jsem se vážně bála, že mě podvádí?

Byla jsem strašně nabitá energií a bez váhání jsem mu skočila kolem krku. "Koupil jsem ti ty boty a chtěl bych, aby sis je tam vzala. Po dnešku jsem si vážně myslel, že to nebudeš chtít, když jsem viděl, jak tě rozhodil jeden blbej bulvární článek. Ani nevíš, jakej kámen mi teď spadl ze srdce." Vykládal mi, když mě mačkal ve vřelém obětí.

"Děkuju." Šeptla jsem a těsně k sobě semkla víčka, protože jsem cítila, jak se mi do očí derou malé slabošské slzy.

"Za co, prosimtě. To já děkuju tobě. " Zasmál se a jemně mě pohladil po vlasech.

"Absolutně za všechno. Jsi to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat. Jsem strašně šťastná." Zavrtala jsem se k jeho krku a pevněji se k němu přitiskla. Tak moc se mi do úst dralo to slovo na M, ale nakonec jsem to nutkání potlačila. Možná to je špatně, třeba to byla ta správná chvíle, ale já si myslím, že ještě není čas... ještě ne.

Netoužím po slávě, světle reflektorů, po penězích nebo drahých dárcích. Pro mě je důležité jen to, že všichni budou vědět, že existuju já a existuje on, a tak, jako sluchátka, se naše světy propletly do sebe a nikdo nás už nerozplete.

__________
Zdárek zlatíčka. Nečekali jste mě tak brzo, že? Řekla jsem si, že když dva týdny nebylo nic, tak dám dvě kapitoly za sebou.
Doufám, že jste si tuto kapitolu užili a jestli jo tak mi tady nechte komentík.
XoXo

Do you love me, Honey? [C.H. FF] #2nd BookKde žijí příběhy. Začni objevovat