Do you love me, Honey? [C.H. FF] #2nd Book

23. Kapitola

Probudila jsem se s tou nejpříšernější kocovinou. Bylo mi zle. Zvláštní vzhledem k tomu, že jsem rozhodně nepila. Byla jsem vyčerpaná, ztrhaná, hlava mi třeštila a pálila mě celá vrchní polovina těla. Hlavně pak rameno.

Jak jsem tušila, v posteli jsem byla sama. Pokoj se ale zdál daleko prázdnější, než byl.

Neochotně jsem vstala a odebrala se do koupelny. Sundala jsem ze sebe všechno oblečení, jako by bylo potřísněné mým vlastním žalem. Vlezla jsem do sprchy a hodně dlouho na sebe nechala stékat horkou ale i studenou vodu.

Doufala jsem, že se mi včerejšek zdál, i když to nebylo možné. Chvíli jsem brečela, ale zanedlouho jsem se přesvědčila, že mi to v ničem nepomůže. Teď je to na mně. Budu silná! Slibovala jsem si. Několikrát jsem si v hlavě promítla slova mého dědečka, než jsem se přesvědčila, že pláč opravdu nemá smysl. Do teď jsem ho nepotřebovala, tak proč jsem začala kvůli tomuhle klukovi.

Vylezla jsem ze sprchy a zadívala se na svou zdemolovanou tvář. Vypadám příšerně. K zaceleným škrábancům a krvavému strupu na obočí se přidaly odpudivé kruhy pod očima. Sáhla jsem si na přecitlivělé rameno a takřka sykla bolestí. Bylo všebarevné od toho, jak mi tam posměšně pobývala modřina velikosti pěsti.

Nechci popisovat svoje pociti, protože kromě žalu necítím nic.

Hlava se mi točila každým krokem, a jako bych cítila sevření v žaludku. Sílilo to a sílilo, až to nakonec muselo jít do umyvadla. Aspoň se mi uleví.

Vypláchla jsem si ústa, abych zahnala chuť zvratků a vrátila se do ložnice, kde jsem se navlékla do černých Nike legín a volné mikyny s kapucí.
Byl den odjezdu, a tak jsem pobalila to málo, co jsem za ten čas stihla vytáhnout a opustila místnost.

Za sebou jsem v té ložnici nechala svoje city, kus minulosti a ty zpropadený lodičky.

Kluci už se pohybovali po terase, taky nachystaní k odjezdu. Věděla jsem, že Calum už tu určitě není.

V boční kapse jsem nahmatala sluchátka, připojila je, strčila do uší ale najednou jsem zjistila, že nechci nic slyšet. Nechala jsem si je tedy na místě ale ponechala si je pouze jako špunty.

Řidič dorazil a já se tedy z obýváku vydala k ostatním. Všichni mě nenápadně zkontrolovali pohledem ale dál se bavili, aby zakryli zvědavost.

„Dobrý?" Přišel ke mě Mike.

Nechtěla jsem mluvit. Prostě jsem lhostejně pokrčila ramena a dál předstírala, že poslouchám hudbu.

Cesta domů byla tichá. Sem tam padlo pár témat, ale já je nevnímala. Těšila jsem se jen, až přijedu domů, do své postele a budu dělat, že svět kolem neexistuje.

Pár dní se mi to opravdu dařilo. Dohodli jsme se s Mikem, že rodičům řekneme, že jsem uklouzla na kachličkách, když jsem vylézala z vířivky na terase a upadla na balvan. Aspoň dvacet procent z příběhu byla pravda. U Michaela monokl nebyl nic k podivení. Moc se nevyptávali. Prošlo to až překvapivě hladce.

Následně jsem  se vymluvila na nemoc, abych nemusela do školy. Opravdu mi ale nebylo dobře. Nemohla jsem jíst, minimálně ob den jsem se pozvracela od křečí v břiše a neustále mi třeštila hlava.

Čtvrtý den proválený v posteli, za mnou do pokoje, přišel můj ctěný bratr. Bázlivě nakoukl z pozadveří, „Můžu dál?" Otráveně jsem zabručela ale neřekla jsem ne, „nejdu se vyptávat, jenom s tebou potřebuju něco probrat."