Do you love me, Honey? [C.H. FF] #2nd Book

2. kapitola

Neděle je jeden z nejzvláštnějších dní. Jdeme do kostela, tak jako dneska ráno, po tom naši jedou za babičkou do domova důchodců, tak jako dneska a pak se chystáme na další náročný týden.
Neděle je vlastně jako některé situace: Je příjemná a užíváte si ji ale po ní následuje trest.

"Mám pocit, že stárnu." Povzdechla jsem si.
Od rána nemám náladu v podstatě na nic. Vím, že mám spoustu práce ale přesto sedím v křesle a čumím na bednu.

"Proč?" Calum, ležící na gauči se opět zasmál. Proč se směje- myslím, že mám deprese!

"Přemýšlím nad strašnejma deep věcma a mizí mi dětství před očima. Myslím, že už mě nepustí na skákací hrad na pouti. Už dva roky nemůžu platit poloviční jízdenku v buse. I houpačky si řeknou o občanku, když jdu kolem a pak jsou jako: nene holka, táhni odsud! To je game over kámo." Rozmáchla jsem rukama, povzdechla si a sesunula se po koženém křesle až k zemi, kde jsem se rozplácla jako mrtvola.

"Um, jseš fakt divná." Slyšela jsem od pohovky. Nevím jestli se to jednalo momentální situace, nebo celkově ale neměla jsem chuť s tím nic dělat. Chtěla bych tu umřít, myslím tady na zemi, břichem dolů. Je to tady skvělí, vážně.

Opravdu jsem měla náběh na to, že bych tam usnula. Nesnáším takovou atmosféru, kterou vytváří tohle oblačné počasí. Jsem nevrlá a nic neudělám. Měla bych si uklidit v pokoji, vyprat, učit se ale nechce se mi.

To ticho, kapky deště a ještě větší ticho mě absolutně uspávalo.

"O co tady jde?" Zaslechla jsem, ale nebyl to Calumův hlas. Na tváři se mi vytvořil malý úsměv, když jsem si uvědomila, že je to Michael.

"Asi mám deprese." Zamrmlala jsem do vysokého koberce, jako by se mezi mnou a Michaelem nic nestalo. Musíme pěkně krůček za krůčkem aby se nevyděsil.

"Tak to vítej v klubu." Odvětil. Následně slyším jak otevírá ledničku a něco z ní vytahuje.
Vyhodnotila jsem, že je to dobrá šance, jak si ho udobřit a tak jsem se přemluvila a na konec se zvedla do tureckého sedu.
Pozorovala jsem ho, jak odchází s kokosovou zmrzlinou v ruce.

"Nechceš se třeba podělit?" Křikla jsem za ním, když už se blížil ke schodům, přičemž jsem v duchu proklína Caluma, že mi ani nepomůže. Všeobecně se mě nikdy nezastane, když jde o Michaela. Zastává se ho, i když se nebaví.
Vlastně se divím, že mu to ani nijak zvlášť nevadí. Že mu nevadí, že se s ním nebaví jeho nejlepší kamarád. Furt jen tvrdí jak ho to přejde, jak ho to přejde ale buďme k sobě upřímní- už jsou to 3 týdny.

"Ani ne." Ušklíbl se a pokračoval nahoru po schodech.

"Michaeli!!" Vykřikla jsem. "Prosím přestaň s tím! Co mám dělat aby si mě..." zarazila jsem se a po očku mrkla na Caluma, který prsty ukázal dvojku. "aby si nás oba přestal ignorovat. Jsem z toho všeho sakra unavená. Prosím smiř se s tím." Poslední větu jsem už takřka zašeptala.

Mike celou dobu stál ke mě shrbenými zády a nehýbal se. "Tak fajn. Jak chcete," dramaticky se odmlčel. "bude soud." Pokrčil rameny "zavolám Lukovi ať donese keču v tubě. Možná dva..." a důležitě odkráčel do svého pokoje. Wtf?

"To neee!!" Zasténal dlouze Calum a mě bylo hned jasné, že to není nic dobrého.

"Co to je." Zmateně jsem zatřásla hlavou a sedla si vedle něj na gauč.

"Zase blbne!" Schoval si tvář do dlaní a hlasitě vydechl. "Myslel jsem, že ho to přejde jen tak, ne, že to zkončí soudem. Omg." Zasténal a zvedl se k odchodu. "To je jeho nejoblíbenější činost na tour. Já konkrétně jsem byl souzen třikrát. Poprvé to bylo: kdo mi sežral pizzu potom to bylo kvůli tomu, že jsem mu udělal zářez a pak kvůli tomu, že jsem mu ze srandy udělal bordel v posteli."